To the End

12.

Probudily mě nepříjemně ostré sluneční paprsky. Gerard už byl vzhůru – seděl na posteli vedle mě a ve tváři měl přemýšlivý výraz. Okamžitě jsem se rozvzpomněl na minulou noc... jo. Asi měl nad čím přemýšlet. Vstal, opřel se o zeď a zasténal.

„Co blbneš?"

„Mám dilema. Nevím, co mě bolí víc, jestli hlava, nebo prdel."

Neubránil jsem se úsměvu. Ani jeden z jeho problémů jsem z pochopitelných důvodů nesdílel. Ale moment – vážně jsme včera... Vzpomněl jsem si na vyšší smysl.

Co já vím, třeba vyspat se s nejkrásnějším klukem, co tenhle svět spatřil a který je mimochodem teoreticky o nějakých 50 let starší, a kdyby tě to zajímalo, myšlenky číst neumím, vidím ti to na očích.

„Ježiši," komentoval to Gerard, když jsem se začal smát na celé kolo, protože nic jiného už jsem vážně dělat nemohl. A pak se ke mně přidal. Smáli jsme se jak kordon zfetovanejch hipíků.

„Teď fakt," zvážněl po chvíli Gerard. „Asi budu blejt." S těmito slovy se vypotácel ven. Neobtěžoval jsem se hledat boty a vyrazil za ním.

Pokud vám někdo řekne, že není nic romantického na tom, podpírat zvracejícího kluka, s kterým jste minulou noc přišli o panictví, přímo u toho keře, kde jste tak před měsícem zvraceli vy v obavách, že právě prožíváte nějakou hodně živou noční můru, nevěřte mu. A potom toho stejnýho kluka celej den obskakovat, protože má kocovinu. Nosit mu studený obklady a vyprávět o havárii čtvrtého reaktoru v Černobylu. Vážně nechci znít jako nějaká vlhká třináctka, ale asi jsem se fakt zamiloval.

Následujících pět dní bylo nejkrásnějších v celém mém dosavadním životě. Chodili jsme do lesa a sdíleli společně nádherné okamžiky. Nemyslel jsem na svou rodinu, školu, supermarkety, moderní technologie a všechno ostatní, o čemž jsem tak nějak tušil, že už nikdy neuvidím, alespoň ne v tomto životě. Bral jsem jako fakt, že celá moje existence směřovala sem. I tak jsem ale dál přemýšlel o... různých možnostech, řekněme. Třeba proč by Gerard zkrátka nemohl zpátky do roku 1991 odejít se mnou. Tak nějak jsem tušil, že kdyby mohl, dávno by ho to napadlo, ale zajímaly mě podrobnosti. Hned, jak jsem s tím začal, rozlila se mu po tváři hořkost.

„Asi bude lepší, když ti to ukážu."

Nakonec se z toho vyklubal celodenní výlet. Sbalil jsem nám do batohu chleba, konzervy a vodu ve vlastní PET láhvi Made in Budoucnost. Gerard mě vedl cestou okolo jezera, mírně nahoru. Terén se svažoval čím dál víc, až jsme v poledne konečně stanuli na vrcholu kopce. Byla tam pěkná mýtinka, odkud jsme měli výhled na celou vesnici, a taky na tu rozvrzanou chajdu, kde se večer odehraje přechod. Ze tří zbylých stran nás obklopovaly stromy. Žádné odpadky ani wifi zdarma, jenom příroda. Posadil jsem se do trávy vedle Gerarda a nechal ty samé sluneční paprsky, které mě pár dní zpátky tak nešetrně probudily, ať mi vyhřívají tváře.

„Chtěl si něco vidět, ne?" prolomil po chvíli ticho Gerard. Přikývl jsem a následoval ho k velké jabloni. Plody byli na začátku léta ještě malé a zelené. Gerard jedno jablko utrhl a chvíli si ho jen tak přehazoval v ruce.

„Jsme u Východu. Stačí skočit dolů a jsi doma. Nic se ti nestane."

„Gee. Dobře víš, že to neudělám."

„Hm. Já bych to taky neudělal. Je to tady dost vysoký." Hodil jsem po něm vražedný pohled, aby si ten suchý humor nechal na jindy.

„A pak je tu ten druhý důvod. Proto jsme tady." To, co jsem viděl v následujících několika vteřinách se mi v hlavě v nekonečné smyčce přehrávalo ještě hodně dlouho. Gerard se napřáhl a hodil nezralé jablko před sebe, kde mělo vlivem gravitace okamžitě zamířit dolů. Místo toho se na moment zastavilo ve vzduchu a... dozrálo. Zvětšilo se a zčervenalo během okamžiku. Ale tím představení neskončilo – vzápětí začalo hnědnout, hnít a posléze sesychat, až se rozpadlo na spoustu scvrklých kousíčků, které vybledly a postupně zmizely. Nebyl jsem schopen slova.

„No. Asi tak by to dopadlo se mnou." Gerard pokrčil rameny a nezaujatě se vrátil na naše předchozí stanoviště, jakoby ho to vůbec netrápilo. Napadlo mě, že by si určitě zapálil cigaretu, kdyby nějakou měl. Zatímco na mě zíral, srovnával jsem si to v hlavě. Kdyby šel se mnou, během chvilky by na něj dopadly všechny ty roky, které prožil tady. Možná by nemusel umřít, zkrátka jenom... zestárnout. Představil jsem si, jak babičce představuju svého sedmdesátiletého přítele.

„Víš, nejde o to, že bych zestárnul jenom fyzicky," začal Gerard. „Taky by se mi uškvařil mozek, nebo něco na ten způsob. Vozil bys mě na kryplkáře a já bych se jenom třásl a tikal okem..." Jo, jasně Gee, to je ta pravá romantika.

Rozdělali jsme dvě konzervy a poobědvali, i když to byl asi dost pozdní oběd. Nechtělo se nám zpátky, protože tady nahoře bylo zkrátka nádherně. Nejvíc času jsme zabili válením se po sobě. A taky hraním na schovku, imitováním nacistů a slepou bábou – tu jsem měl nejradši, protože Gerard s očima zavázanýma mým kostkovaným šátkem vždycky vrazil do stromu. Ani jsme nepostřehli, že už se stmívá.

„Gee, měli b - bychom jít," vydoloval jsem ze sebe mezi výbuchy smíchu. Nevím, na kom mohl trénovat, ale lechtat uměl sakra dobře. Konečně ze mě slezl a mohl jsem se vydýchat.

„Zůstaneme tady přes noc."

„Co – přes noc?" Ne že bych se bál tmy. Ale spát v trávě plné hnusných hmyzích potvor... jsem snad nějaká mánička? Zrovna dvakrát se mi do toho nechtělo.

„Cesta vede lesem a tam už je skoro tma. Taky jsme dost daleko, takže než bysme se vrátily, setmí se ještě víc. A ještě k tomu je to z kopce. Je to nebezpečný, Frankie. Zakopneš a zlomíš si nohu... co potom?" Musel jsem uznat, že Gerard má pravdu. Taky jsme mohli zakopnout a zlomit si nohu oba. Usoudil jsem, že spát na rovné mýtince bude příjemnější než zůstat přes noc zaklíněný někde pod kořenem. Roztáhnul jsem šátek a oba jsme se do něj zabalili, třebaže nebyla zima.

„Brzo začne reset," zašeptal Gerard. „Často se na něj odtud chodívám koukat." Chytil jsem ho pod šátkem za ruku a upřeli jsme spolu pohled na malou chajdu, která se odtud jevila na míle vzdálená. Pár minut se nic nedělo a mě už se začínaly klížit oči, když do mě Gerard drcnul.

„Už ho vidím." A opravdu, na temném nebi se vyrýsoval obrys letounu. Chvilku se zvětšoval a nabíral jasnější kontury, až nakonec shodil bombu, jako už nesčetněkrát předtím. Zavřel jsem oči a opřel se o Gerardovo rameno, připravený vychutnat si mírumilovné ticho. Místo toho se stalo něco, co se nikdy stát nemělo.

Klidnou letní noc protrhl ohlušující výbuch.

***

>:3