To the End

28.

„Frankie? No tak, vzbuď se."

„Mhm... di někam..."

„Jak milé."

S námahou jsem se posadil a s obavami před ostrým sluncem nechal oči zavřené, než mi došlo, že máme z bezpečnostních důvodů zatemněná okna. První, co jsem uviděl, byl Gerard, repsektive jeho kouřové stíny, řasenka a lesklé, červené rty. Na sobě měl ty stejné koktejlové šaty, jako prvně, jenom bez lodiček a silonek. Usmál se a políbil mě na líčko.

„Všechno nejlepší, darling."

Ospale jsem zamžoural, ještě v polospánku. Mezerami mezi záclonami obvykle prosvítaly paprsky světla, ale teď byl celý pokoj bez vyjímky temný. Snažil jsem se probrat, ale teplo Gerardových nohou, obepínajících mé tělo, mě uspávalo. Muselo být ještě hodně brzo ráno. Ale neměl jsem jenom spánkový deficit - taky mě trochu bolela hlava z předešlé noci.

„No tááák, Frankie..."

„Mhm, co se děje?"

„Ty vážně nevíš?"

Možná by mi to došlo, kdyby se mi chtělo přemýšlet, ale na to jsem měl moc otupělý mozek.

„No tak už mi to řekni, Gee..."

Místo odpovědi mi vjel rukou do nakrátko ostříhaných vlasů a položil se na mě celou svou vahou. Zalil mě nádherný pocit souznění. I když jsem byl pořád ospalý, dostal jsem chuť na mazlení. Rukama jsem prozkoumával jeho tělo a prsty přejížděl po žebrech. Zdálo se mi, že byl zase o něco hubenější.

„Jíš pořádně, lásko?"

„Sežeru všechno, na co přijdu," zasmál se. „To už bys měl vědět."

Zvednul jsem se a posadil si ho na klín.

„Připadáš mi hubený."

Gerard jenom pokrčil rameny.

„Z brambor člověk moc nepřibere. Ale neodbíhej od tématu. Víš vůbec, kolikátého je?"

V tu chvíli mi to došlo.

„Panebože."

Gerard se zahihňal a dal mi pusu.

„Všechno nejlepší k osmnáctinám, Frankie," řekl a vtiskl mi do dlaně něco malého, zabaleného v látce, převázaného jutovým provázkem. Po pár minutách, kdy jsem za Gerardova tichého smíchu zápasil s pevným uzlem jsem se na to vykašlal a pomohl si zuby.

„Ježiši, kdes to sebral?" Byla to nádherná, třpytivá svíčka zdobená ornamenty; taková, jaké se daly v mojí době sehnat za dolar na každém rohu, ale tady to byla vzácnost.

„Opravdu to chceš vědět?"

„Samozřejmě, že chci."

„Jednou v noci jsem nemohl usnout, tak jsem šel dolů za tvojí, ehm, za Evelyn. Mluvili jsme o tom, jak se tě snažila uškrtit. Dala mi tuhle svíčku, že prý má ochrannou moc nebo co." Sám Gerard se netvářil, že by tomu nějak věřil, ale mě už samotná existence toho kusu vosku dělala dobře. Prostě jsem z ní nějakým způsobem cítil pozitivní vibrace.

„Nevím, jestli úplně funguje, vzhledem k tomu, že dva dny potom jsme museli zdrhnout před skopčákama."

„Třeba se musí zapálit," nadhodil jsem.

„Taky pravda. V tom případě navrhuju si ji šetřit na nejhorší časy."

Zabalil jsem ji zpátky do látky a schoval na dno batohu, aby zbytečně nebyla nikomu na očích.

„Mám pro tebe ještě něco," zašeptal po chvíli tajemně Gerard a ze zásuvky rozvrzaného stolu vytáhl papír. Tedy kresbu.

„Tos nemusel." Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji, ale koutky se mi narovnaly, jakmile jsem ten obrázek spatřil.

Byl jednobarevný, vyvedený tužkou, nebo spíš nějakým zbytkem tuhy, který Gerard pravděpodobně vyškemral od Julie. Zobrazoval nějakou ulici, kde vlevo přelétal americký bombardér a před obchodem s prázdnou výlohou se v hloučku krčily děti - některé s nezaměnitelnou šesticípou hvězdou, přišitou na děravém kabátě. Napravo byl zobrazený svět tak, jak jsem ho znal já. O zeď putyky se opíral kluk s čírem, cigaretou v puse a kytarou na zádech. Opodál venčila žena s podivným účesem svého psa. Ale moje oči nejvíce upoutala plačící holčička vlevo, která se zoufale snažila natáhnout na druhou stranu. To se jí nedařilo, přesto, že ulici nedělilo nic fyzického, jako zeď nebo přepážka. Jenom neúprosná časová linie. Dole byl ozdobným písmem vyveden nápis.

'The past is never dead - it's not even past...'

„Gee, to je..."

„Ano?"

„Popravdě mě to docela děsí," přiznal jsem.

„Promiň. Veselý obrázky neumím." Odpověděl jsem mu polibkem. Toužil jsem mu říct, že má talent a že by se měl živit uměním, protože mu to zatraceně jde, ale dobře jsem věděl, že to není možné. Oba jsme to věděli.

„Proč jsi mě vlastně vzbudil tak brzo? Sotva vychází slunce." Gerard rázem posmutněl.

„Dneska ráno se hlásím u Sicherheitsdienstu. Pojedu vlakem s lidma z Joostenovy skupiny. Povezou inzulin. Já budu sedět o několik kupé dál a dělat, že je neznám. A pak... " Odmlčel se a podíval se mi do očí.

„Seznámím se tam s jedním důstojníkem. Mám od Julie přesný pokyny."

Bylo mi strašně. Nechtěl jsem, aby tohle bylo skutečné. Chtěl jsem, aby si Gerard jenom tak hrál a převlíkal se za holku prostě proto, že se mu to líbí, ne za účelem špionáže. Ale nedalo se nic dělat. Můj Gerard sbalí nějakého nácka, nechá se u nich zaměstnat a podrobí se nepříjemně vysokému riziku odhalení. Na moje osmnáctiny.

Musel jsem se smát sám sobě při vzpomínce na to, jak jsem se před pár lety uměl urážet a nadávat na nespravedlnost, když mi máma zakázala jít ven. Teď jsem konečně na vlastní kůži zažil, že to může být mnohem horší.

„Pořád se mi to zdá postavené na hlavu. Dřív nebo později musí přijít na to, že nejseš holka. Určitě se s tebou někdo bude chtít vyspat..." Při posledních slovech mi odumřel hlas. Bylo mi z té představy na zvracení.

„Neboj se, je to promyšlený. Julie toho důstojníka zná. Je tutově teplej. On může vědět, že jsem ve skutečnosti kluk, jenom na to nesmí přijít nikdo jiný, což nepřijde. Budu dělat sekretářku, ne striptérku."

Nebylo mi do smíchu. Ani trochu.

„Strašně se o tebe bojím, Gee."

„Neboj se. Dobře to dopadne."

„A když ne?"

„Duši nelze zabít, pamatuješ? Můžeš zničit tělo a rozstřílet obličej k nepoznání - ale vzpomínky zůstanou napořád. Ty nám nikdo vzít nemůže."

Bylo mi do breku.

„Gee, prosím. Nikam nechoď. Můžeme spolu utéct - "

„Neměj strach. Nějak to dopadne."

Neodpověděl jsem, protože jsem se bál, že začnu brečet. A co hůř - že rozbrečím i jeho. Tak jsme tam do rána jenom leželi ve vzájemném objetí, doufající, že ráno nikdy nepřijde.

***

Dokonce jsem si to po sobě i zkontrolovala. Jsem na sebe pyšná.

'Past is never dead - it's not even past' (Minulost nikdy nezemře - ani to minulost není) je citát (či něco takového) ze hry Cube Escape. Až teď mi došlo, jak moc mi na tuhle story sedí :D

Miluju vás <3