To the End

23.

Shodli jsme se, že půjdeme celou noc bez přestávky a až se rozední, uvidíme, co dál. Pumpovalo mi v žilách tolik adrenalinu, že jsem vůbec necítil únavu. Ale strach z nepoznaného nás provázel na každém kroku, s každých zašustění listí a křupnutím suchých větví pod našima nohama. Schovával se v plíživých stínech, které nás sledovaly na každém kroku a pokoušely se do našich myslí vnést obavy z nejhoršího.

Taky jsem začínal mít hlad, protože jsme díky jistým okolnostem nemohli zůstat na večeři. A jak adrenalin vyprchával, začala mě přemáhat únava. Položil jsem otázku, na kterou ani jeden z nás neznal odpověď.

„Kam vlastně jdeme?"

Gerard schoval baterku do batohu, protože už nebyla zapotřebí a po tváři se mu rozlil smutný úsměv.

„Můžeš si představovat, že k lepším zítřkům. Nebo nějakou podobnou sračku. Faktem ale zůstává, že zkrátka jenom jdeme. Bezcílně."

Gerard byl zkrátka pesimista. Nebo možná spíš realista. Tak jako tak, nezlobil bych se, kdyby mi dal alespoň nějakou falešnou naději.

Šli jsme ještě asi půl hodiny, ale pak už jsme si vážně museli odpočinout. Posadili jsme se k velkému keři, který sice poskytoval jen minimální ochranu před hrozícím nebezpečím, ale i tak nám dodával pocit bezpečí. Nejspíš bych okamžitě usnul, nebýt hladu. Měl jsem pocit, že můj žaludek začne co nevidět požírat sám sebe.

Snědli jsme kus chleba a konzervu studených slizkých fazolí. Zvláštní, jak člověku najednou zachutná i něco takového, když přijde nouze.

Taky jsme zvážili možnosti. Tušili jsme jen, že jdeme zhruba na sever, nebo to alespoň tvrdil Gerard, na základě nějakých lišejníků, mravenišť a dalších věcí, kterým jsem tak úplně nerozuměl, ale nezbývalo mi, než mu věřit. I kdybychom narazili na nějakou vesničku, máme zrovna tolik peněz, co její obyvatelé důvodů, aby nám pomohli (to jest žádné). Vrátit se k Evelyn nepřipadalo v úvahu, a to i z jiných důvodů, než že bychom tam už nenašli cestu. Když už tam jednou byli essesáci, nemá cenu nic riskovat a naivně si myslet, že to celé byla jen náhoda a nikdo nás neprásknul.

„Vypadá to bledě," shrnul naše momentální vyhlídky trefně Gerard. A šli jsme dál, protože co jiného jsme mohli dělat?

Celej zkurvenej den. A další. Občas jsme změnili směr, protože úplně na severu nás čekalo jen nekonečné moře, za kterým se sice skrývala svobodná Anglie, ale spíš jako pouhý abstraktní pojem, než možná záchrana. Začínal jsem mít pocit, že chodíme v kruzích. Kam oko dohlédlo, rozprostíral se pořád ten samý les. Celé by to možná nebylo tak beznadějné, nebýt toho, že nám začalo docházet jídlo. A ani to by nebylo tak strašně, kdybychom i nadále byli schopní chůze. Což já jsem ještě docela byl, ale Gerard na tom byl hůř.

Jak přicházel večer, šel pořád pomaleji a vypadal malátně. Nejdřív jsem usoudil, že je zkrátka jenom unavený, stejně jako já, ale pak se úplně zastavil, krátce poté, co Slunce zmizelo za obzorem.

„Gee? Je ti něco?"

„Ne," odpověděl až moc rychle. I kdyby zněl sebevěrohodněji, nevěřil bych mu.

„Gerarde." Slabě zavrtěl hlavou, s námahou se narovnal a vykročil vpřed, ale vzápětí se zlomil v pase tak, že se musel přidržet mohutného buku, aby zůstal stát.

„Gee, prosím. Co se děje?"

„N – ni... " Poslední třetina jeho sdělení se utopila v proudu zvratků. Okamžitě jsem k němu přiskočil a podržel ho. Moc jsme toho poslední dva dny nejedli, takže člověk by řekl, že nemá co zvracet, ale opak byl pravdou.

„Napij se." Podal jsem mu láhev s vodou, ve které sice už moc nezbývalo, ale kousek od nás naštěstí zurčel potůček, jeden z mnoha, které protkávaly celé Nizozemsko. Posadili jsme se k němu a zaposlouchali se do uklidňující melodie proudů vody, razících si cestu skrz hlínu a kamení. Se zavřenýma očima to byl úžasný pocit, ale pohled na Gerarda mě vrátil zpět do reality. Byl bělejší než obvykle a měl jsem pocit, že se trochu třese. Měl jsem sto chutí si vybít vztek na tom buku, o který jsem se opíral a taky bych to nejspíš udělal, ale po dvou dnech bezcílného putování už jsem byl docela zničený. I když Gerard na tom byl asi hůř.

„Jak je ti?"

Když člověk někoho dostatečně nezná, nevidí na tom druhém detaily a nezajímá se o ně. Kdyby se na mě Gerard takhle podíval v den, kdy jsem ho potkal, ničeho zvláštního bych si nevšimnul. Ale teď jsem v jeho hlubokých, tmavohnědých očích nedokázal najít světlo. Byly pohaslé jako hvězdy v poslední etapě své existence. Vylekalo mě to.

„Bejvalo i líp." Slabě se usmál a já mu úsměv opětoval. Jenom jsme se drželi za ruce a vychutnávali si energii okamžiku, existence a přítomnosti, ale nad námi se vznášela oblaka otázek, které jsme si zdráhali vůbec položit, natož zodpovědět. Drsným faktem bylo, že jsem měl v batohu poslední zbytek suchého chleba a z větru se člověk bohužel nenají.A civilizace pořád nikde. Do hlavy se mi vkrádaly temné myšlenky. Bude lepší postupně k smrti vyhladovět, nebo se nechat poslat ke zdi a mít to rychle za sebou?

Ovšemže, já jsem nepatřil k žádné „nečisté rase" a nikdo mě tady neznal, vzhledem k tomu, že se narodím až za třicet let, ale Gerard na rozdíl ode mě pocházel z židovské rodiny a jeho jméno bylo dozajista vepsané v černých listinách. A já jsem pak byl teoreticky něco jako spolupachatel, když jsem ho neudal. Tak jako tak, s kulkou v zádech nebo v plynu bychom asi bez cizí pomoci skončili oba.

Vyndal jsem už notně zmačkaný chleba a podal ho Gerardovi.

„Sněz to. Potřebuješ energii a živiny, zlato." Trpce se usmál.

„Snad radši ani ne. Nevím, jestli bych to v sobě udržel dýl než pět vteřin."

„Já jenom, že... asi bychom měli jít." Gerard se postavil. Vydržel to jenom zlomek sekundy.

„Hej, v klidu. Odpočiň si. To je dobrý. Ještě chvilku tady zůstat můžem." Přerývavě dýchal a nohy měl pevně přitažené k tělu.

„Já nevím. Je mi... je mi strašně slabo." Sáhnul jsem mu na čelo.

„Gee, vždyť ty úplně hoříš." Zmocnila se mě panika.

„J – je mi špatně. F – Frankie, já – "

„No tak, prosím, vydrž. Napij se ještě." Podal jsem mu láhev, ale nedokázal ji udržet v rukou. Tak jsem mu její hrdlo přiložil k rtům, ale ani tak se nedokázal napít. Klepal se, skoro jako by měl náběh na epileptický záchvat. Další vlna panické hrůzy mi stáhla útroby a zatemnila mozek. Co se to děje? Co mám sakra dělat?

Na podzimním větrem prochladlé ruce mi dopadaly horké slzy. Nejdřív jeho, pak i moje. Seděli jsme ve vzájemném objetí. Popraskaná kůra se mi i přes vrstvu oblečení zarývala do zad jako tisíce ostří a zurčení potoka bylo najednou příliš hlasité, jako kolize galaxií. Trhalo mi uši a zároveň tlumilo mozkové závity. Gerard už nebrečel. Zavřel oči. Pohroužil se do temnoty – a já s ním.

Na druhém konci Universa zavládl chaos.

***

3:)

Guess who's back?!

*silence*

Nevermind. (Kdybyste si náhodou mysleli, že to tady končí, šeredně se pletete. Zas taková svině nejsem :D)

Miluju vás <3