To the End

19.

„Co se stalo?"

Posadil jsem se na podlahu, protože jsem tušil, že tohle zabere víc času a pozoroval mou babičku, jak potichu vzlyká. Gerardův hlas zněl tak jemně a konejšivě, až jsem si přál, aby utěšoval radši mě. Evelyn se snažila něco říct, ale místo toho se opět rozbrečela.

„No tak. To bude dobrý."

Když ji Gerard začal hladit po vlasech, pomalu se uklidnila. Musel jsem si v duchu nafackovat, abych přestal žárlit.

„M – měla jsem p – přítele... oni... poslali ho do t – tábora... "

Ou.

„To je mi líto." Evelyn se zprudka nadechla a utřela si slzy.

„Ne. Neměla bych tady fňukat. To vy jste ztratili celou rodinu."

„To neříkej. Není zdravý to v sobě zadržovat." Pomalu přikývla.

„Byl to můj učitel." Odvrátila zrak, jako by se bála, že ji budeme soudit.

„Teda před válkou, pak mu to zakázali. Já ani n - nevím, jak k tomu došlo, ale prostě jsme najednou byli spolu. On b – byl... měla jsem ho strašně ráda."

Gerard ji k sobě přitisknul a nechal, ať se vybrečí. Já jsem si pořád hrál na neviditelného. Nebylo lehké skousnout fakt, že moje babička zbouchnula učitele, i když vezmeme v potaz všechny polehčující okolnosti. A taky už jsem tuhle scénku vážně toužil mít za sebou.

„Spali jsme spolu. Myslela jsem, že tím to skončí. Byl o dost starší než já. Ale neskončilo. Vybudovali jsme si fakt pěknej vztah. Chodili jsme do kaváren a do kin. Vůbec jsme nevnímali, co se děje za hranicema, prostě jsme byli šťastní. Ale pak se to všechno podělalo. Najednou židé nemohli vůbec nic, skoro ani vyjít z domu. Říkali jsme si, že to nějak přečkáme a prostě jsme se začali scházet u něj doma, když jsme spolu nemohli jinam. Jenomže pak mu zakázali pracovat a... nakonec dostal předvolání. "

Zavládlo ticho. Teď už ani Gerard nevěděl, co říct. Zavřel jsem oči a po stopadesáté si přál, abychom na všechno zapomněli, sedli si zpátky ven do trávy a dělali, že žádná válka není. Jo. Vyhýbat se problémům, to by mi šlo. Možná by mi to šlo ještě líp, kdybych v roce 1991 vyrůstal s nějakým silně otravným sourozencem, na kterého bych mohl hodit všechny povinnosti.

Zatímco mi hlavou poletovaly tyhle irelevantní myšlenky, Evelyn se beze slova zvedla a s nataženými, roztřesenými pažemi přistoupila ke mně. Bylo v tom něco nepředstavitelně děsivého, ale než jsem stihl otevřít pusu, vzala mě za ruku a táhla mě ke dveřím.

„Prosím... " Zašeptala sotva slyšitelně, se slzami na krajíčku. Vyvlekl jsem se jí, ale popadla mě znova, tentokrát mnohem silněji. Skoro zoufale.

„M – mus - "

-

„Franku?!" Skláněly se nade mnou dva známé obličeje.

„Cože?"

„To tě doma neučili, že na otázky se má odpovídat?" řekl Gerard a Evelyn se zahihňala. Nějak rychle ji ten smutek přešel.

„Co sakra - "

„Navrhuju vyrabovat špajzku. Mám docela hlad," řekla Evelyn a už už se chystala zvesela zamířit do kuchyně, ale stihnul jsem ji včas zarazit.

„Hej!" Zakřičel jsem a uvrhl tak na nás všechny moment trapného ticha, jelikož já nejsem zrovna člověk, který se projevuje takhle nahlas. Zprudka jsem se postavil a došla mi jedna docela zásadní věc.