To the End

22.

Navzdory roční době bylo venku pořád natolik teplo, že jsme dál mohli pořádat diskusní kroužky venku na zahradě jenom s jednou vrstvou oblečení navíc. Mohli, ale samosebou jsme to nedělali, protože kdo by se namáhal chodit ven, když si může válet šunky uvnitř, z dosahu otravného padajícího listí, nepříjemného studeného vichru a sršní číhajících ve škvírách mezi poleny dřeva?

Paní Helga byla stejného názoru. Nechtěla, abychom chodili ven – tentokrát ne kvůli náckům, ale abychom nechytli rýmu. Trochu mě píchlo u srdce, když jsem si vzpomněl, že vlastní máma se o mě nikdy tak nestarala. Koupila mi všechno, na co jsem si vzpomenul, ale kvůli práci na mě neměla čas. A když už se jí ho podařilo najít, strávila ho většinou křičením na mě, protože byla šíleně vystresovaná. Táta pro změnu ve volném čase radši objížděl svoje povedené kamarády, než aby se zastavil doma, což mámu frustrovalo ještě víc.

Ale pokud se nestane něco nepředvídatelného, už si na takové věci nikdy nebudu moct stěžovat.

Paní Helga seděla dole v obýváku, popíjela čaj s nějakou její důvěrnou přítelkyní a my jsme o patro výš v pokoji, co nám Evelyn tehdy přidělila, hráli sjoelbak. Gerard byl zrovna na tahu. Zaujal jsem pozici na opačné straně desky, abych mu mohl pohledem srážet sebevědomí, protože mu to na rozdíl ode mě a Eve vůbec nešlo. Soustředěně krčil čelo a kousal se do rtu.

„Ale no tak, Gee, fakt nedáš ani jeden bod?" Bavilo mě ho provokovat, protože potom vždycky začal nadávat v holandštině.

„Lik mijn aars, kankerhoer!" Než jsem si stihnul přeložit, co to znamená, praštil mě do ramene dřevěný puk, kterým po mě mrštil.

„Figlio di puttana," oplatil jsem mu to italštinou.

„Ale no tak, já doufal, že si můj návrh vezmeš doslovně... " Zašveholil Gerard a nevinně zamrkal.

„Prase úchylný, chovej se slušně ve společnosti dámy!" Pokoušel jsem se o vážný tón, ale nějak mi to nešlo.

„Mon dieu, mohli byste toho už nechat? Já se chci taky dostat na řadu. Stejně vás oba porazím, amateurs."

„Jeho určitě jo. Mě těžko. Zoccola."

„Nadávej si jak chceš, italsky nerozumím. Bien, imbecile. Regardez moi." Evelyn nasadila soustředěný výraz a... samozřejmě trefila čtverku. Narovnala se a vítězně se usmála.

„Zničím tě, Frankie. Ani tvůj garçon de baise tě nezachrání."

„Taky se o to nebudu pokoušet. Jenom ho znič."

„Hej! Ty máš být na mojí straně!" Gerard jenom pokrčil rameny.

„Očividně nejsem. Ale neboj. Vždycky budeš mein petit sukkel."

„Nechte toho už, mě štve, že vám nerozumím." Abych potvrdil svá slova, zatvářil jsem se tak ublíženě, jak to jen šlo.

„No tak, Frankie. Nemůžeš vypadat zle, když jsi tak roztomilý... "

Jo. Byl to skvělej den. Nebo alespoň skvěle začal. Venku už se stmívalo a my pořád seděli v kroužku na posteli, trefovali se dřevěnými puky do branek a posmívali se sobě navzájem ve všech možných jazycích. Evelyn se mě nesnažila uškrtit. Nikdo se s nikým nehádal. Zrovna jsme si říkali, že už by mohla být večeře (v tu chvíli jsem se z nějakého důvodu zacítil strašně provinile, že si z cizích lidí děláme hotel, i když mě to nikdy předtím nenapadlo).

A pak se ozvala rána. Druhá. A třetí.

Okamžitě jsme zmlkli. Evelyn rychlostí blesku vyletěla z pokoje na chodbu, aby zjistila situaci. Došlo mi, že někdo bouchal na dveře, když rány najednou vystřídal hlasitý hovor. Německy sice nerozumím ani slovo, ale i tak jsem poznal, že nám asi zrovna nedošla zásilka mlíka. Když se Evelyn, která mezitím stihla zblednout jako křída, vpotácela zpátky do pokoje, začal jsem se doopravdy bát.