To the End

26.

Juliiny zručné prsty mi nůžkami opakovaně vjížděly do vlasů a bez milosti je upravovaly na sestřih, kterým se za války pyšnila Hitlerjurgent a v mojí době každý průměrný kretén. Ale nedalo se svítit. Pokud jsme chtěli přežít, bylo nutné splynout s okolím.

Vedli jsme zdlouhavý a ani trochu příjemný rozhovor, na jehož jedné straně jsem byl já a Gerard a na druhé Hank s Tomem, jak jsem se dozvěděl. Julie hrála nedobrovolnou roli prostředníka, který si nepřeje nic jiného, než rozložit třetí říši na subatomární částice, ale zároveň se postarat o nás, o ty neduživé, nedospělé parchanty, jak se o nás vyjádřil Hank. Opozice ovšem nakonec uznala, že propustit nás by bylo příliš riskantní, když toho tolik víme a zastřelit nás nehodlají, protože přece nejsou žádní zkurvení essesáci. Takže nám zůstala jediná možnost.

Spolupracovat.

Po té, co si vyslechli náš příběh (tedy jeho verzi bez časové smyčky), přece jenom trochu pookřáli. Každopádně se to vymyslelo následovně. Já se připojím k Tomově skupině, která se stará o zásobování. A Gerard využije svůj herecký talent k něčemu naprosto šílenému, co bych nikdy neschválil, kdyby to záleželo na mně.

Julie mi podala zrcátko, abych se mohl definitivně smířit s tím, že moje lesklá, hladká ofina je nenávratně pryč. Zatímco jsem si sám sebe představoval v roli odbojáře, vzala si do parády Geeho. Hnědé vlasy měl už dost přerostlé, sahaly mu po ramena - a Julie se toho chystala využít. Místo nůžek vzala do ruky peroxid.

Okamžitě mě do nosu udeřil palčivý smrad čpavku a ucítil jsem, jak mi protáhnul dutiny. Radši jsem odlezl do bezpečné vzdálenosti a se smíšenými pocity pozoroval, jak Gerardovy vlasy získávají bloňďatý odstín, který mu měl pomoci zapadnout. Jinak řečeno, stát se úspěšnou skopčáckou kurvou.

Znovu jsem se musel sám sebe ptát, jak něco tak riskantního a trefeného může vyjít. Představoval jsem si Gerarda v rudých šatech s výrazným dekoltem, jak nosí němcům kafe a rovná štosy dokumentů se záznamy o popravených zrádcích říše. To by byl ještě ten lepší případ. V nejtemnějších zákoutích mé mysli mě dráždily představy plné ponižování a zvráceného sexu, které zas a znovu dokazovaly, že to nemůže vyjít. Jak dlouho by trvalo, než by někdo zjistil, že ta půvabná slečna má kromě nebesky krásné tvářičky taky penis? O statusu židovského uprchlíka nemluvě.

„Tohle je šílený. Totálně." Možná jsem měl držet pusu, ale nemohl jsem si pomoct. Julie a Gerard se na mě současně podívali, jako bych zrovna přišel na to, že déšť padá směrem dolů.

„No nekecej. A nezáviď, že si nebudeš moct natřásat prdýlku v sukni. Skopčácká promiskuita vůbec není nijak zvlášť povznášející. Mnohem radši bych pižlal bezbarvou řepu a nasával smrad z vývařovny."

Julie bez mrknutí oka pokračovala v nanášení peroxidu, pod kterým Gerardovy vlasy světlaly přes zrzavou až na odstín zlatavé blond. Očištěnej žid. Čistokrevnej árijec. Zlatovláska v trans edici. Někdo zkurveně krásnej, ať už má na hlavě cokoliv.

Seděl jsem na vrzající posteli a bezmyšlenkovitě nasával peroxidové výpary. Tento božský klid mi ovšem nevydržel dlouho, protože si mě vzal do parády Hank a jal se vysvětlovat, co odteď smím a co nesmím. Záhy jsem zjistil, že do druhé kategorie toho spadá mnohem víc.

Neopouštět areál bez povolení. Nebavit se s nikým cizím, není-li to nezbytně nutné. Nemíchat se do věcí, do kterých mi nic není. Nikde neříkat svoje pravé jméno. (Věděl jsem, že svoje pravé jméno si můžu bez obav rozhlašovat všude možně, jelikož není v žádné databázi, poněvadž jsem se ještě nenarodil, ale ze strategických důvodů jsem o tom pomlčel.) Nekřičet, neházet s těžkýma věcma a celkově zůstat zticha. A především nepočítat s tím, že všechno dobře dopadne, protože nedopadne. (Hank byl pesimista.)

Bylo to jako tehdy na střední, když si to k nám nakvasila nějaká zamindrákovaná stará panna a dělala nám přednášku o tom, jak je marihuana smrtelně nebezpečná. Taky jsem si v tu chvíli strašně přál sedět doma a koukat do zdi. S tím rozdílem, že když teď nebudu dávat pozor, nohlo by to jak pro mě, tak pro Geeho - a pro spoustu dalších lidí - fatální následky. Musel jsem si připomenout, že máme ohromné štěstí, že se tady s náma vůbec někdo baví. S nevyzrálýma dětma. Teda minimálně já jsem byl nevyzrálý dítě, Gerard po skoro padesáti letech v časové smyčce nejspíš už stihl trochu vyzrát. Ovšem na to, jak byl starý, se někdy uměl chovat jako malé dítě.

„Hergot!'' Hankův hlas mě vrátil zpátky do reality, až jsem sebou leknutím trhnul.

„Poslouchej mě, kluku hloupá! Nevím, na co seš zvyklej z domova, ale teď to už neexistuje, tak se laskavě soustřeď. Dole ve sklepě... '' Rozpovídal se o jídle. To mě zajímalo mnohem víc než zbraně, takže bylo snažší udržet pozornost. Po nějakých dvaceti minutách se za mnou zničehonic ozvalo klepání podpatků. Když jsem se otočil, byl jsem schopen jediné reakce - nehnutě zírat.

Gerard přede mnou pózoval v rudých koktejlových šatech posetých puntíky. Jeho sametově hebké rty zdobila rtěnka stejné barvy, kterou měl navíc i nalakované nehty. Černé lodičky a silonky, přes které šly rozeznat hladce oholené nohy. Ale hlavně... ty vlasy. Zářily zlatavou blond se studenými podtóny, byly hladce učesané a lehce natočené.

A v neposlední řadě bych se možná měl zmínit o tom bujném poprsí. Tedy podprsence vycpané srolovanými ponožkami. Tak jako tak, vypadal úžasně. A taky dostatečně věrohodně.

„Říkej mi Adelaide, babe. Adelaide de Kloet, budoucí úspěšná skopčácká kurva.''

Mísil se ve mě bezmezný obdiv spolu s žárlivostí na všechny essesáky, kterým bude můj Gerard strkat jazyk do úst (v lepším případě). A taky obrovské obavy z prozrazení, které bylo těžké kočírovat. A za vším tím pomalu, ale jistě rostla kolísající naděje, kterou Gerard každým svým narudo obarveným úsměvem posiloval.

***

Jsem tak unavená, že ani nevím, jestli slovo ''žárlivost'' vůbec existuje, ale nevermind. Sorry za chyby, protože teď už se mi to fakt nechce číst :D

Miluju vás <3