To the End

34.

Vzbudily mě ostré sluneční paprsky, signalizující, že někdo zapomněl včera zatáhnout. Gerard ještě spal a Julie nejspíš taky, protože jsem si byl jistý, že kdyby už byla vzhůru, dávno ze mě tahá odpovědi. Sega ležela bezpečně pohřbená na dně batohu, kam jsem ji včera zahrabal, protože skutečnost, že funguje nějakých padesát let předtím, než začne vůbec existovat, mě bez nadsázky vyděsila k smrti. Už jsem byl téměř dokonale zesynchronizovaný s touhle dobou, když na mě zničehonic v plné parádě vyskočí ježek Sonic. Hnusně modrej, s pedofilním šklebem. O tomhle se mi bude ještě dlouho zdát.

Umíral jsem touhou vzbudit Gerarda, protože jsem myslel, že bych mu měl radši objasnit, co všechno jsem včera vyžvanil, abych později předešel trapným momentům, ale vypadal tak pokojně, když spal, že jsem se k tomu nedokázal přimět. Najednou jsem strašně zatoužil ho tak vidět každý den. Nosit mu snídani do postele a povídat si spolu o pitomostech a olizovat se jak nadržený puberťačky. No, možná někdy.

Nakonec se Julie, která se zničehonic vynořila za mnou, rozhodla toto dilema vyřešit místo mě. „Vzbudíš ho ty, nebo to mám udělat já?"

„Hele, myslím, že bychom ho fakt měli nechat spát..."

„Skvěle, takže to udělám já." Aniž bych dostal šanci jí v tom zabránit, vlepila Gerardovi facku. Probodl jsem ji vražedným pohledem. Nadruhou stranu jsem pro její činy měl pochopení.

Gerard rozespale zamrkal a mnul si bolavou tvář. „Hrabe vám?"

„Co je to časová smyčka!?" Vykřikla Julie a Gerard se zarazil. Provinile jsem sklopil zrak do země.

„Koukám, že Frank měl včera povídavou. Skvělý, fakt skvělý. Nechcete mě nechat spát?" Pronesl otráveně a praštil sebou zpátky do postele.

„Mě je celkem jedno, kdo mi to řekne, ale někdo by to sakra měl udělat. Snad po vás nechci tolik, za to, že jsem vám zachránila život a nechávám vás bydlet v mém bytě."

Byl jsem si docela jistý, že ten byt není tak úplně její, ale taktně jsem mlčel. Gerard se s námahou posadil.

„To ti to vážně nemůže říct on?" Když se mu nedostalo odpovědi, obrátil oči v sloup a pokračoval.

„Časová smyčka existuje v jednom dni, který se pořád opakuje. Teda pokud ji to nepřestane bavit, jako v našem případě. Já jsem ji mimoděk vytvořil, když jsem se schovával před gestapem a Frank se do ní prostě nějak náhodně přimotal a teď už nikdy neuvidí svou rodinu ani přátele ze svojí doby, i když se nezdá, že by ho to nějak zneklidňovalo. Bum, konec. V tom je celé kouzlo. Dobrou noc." S těmito slovy se zachumlal do deky a zavřel oči. Když se na mě Julie naštvaně podívala, jenom jsem pokrčil rameny. Nakonec rezignovaně oznámila, že jde dělat snídani a já osaměl se spícím Gerardem, špatným svědomím a v neposlední řadě tou zatracenou Segou, která mě v noci tak vyvedla z míry. Po chvíli, kterou jsem strávil civěním na batoh jsem usoudil, že už mám dostatek odvahy se ji pokusit znova zapnout. Třeba si usmířím Julii, když ji nechám si zahrát moje videohry. Nebo spíš vyděsím k smrti. Nebo oboje.

Pomalu jsem přejížděl prsty po všech těch tlačítkách, které mi teď připadaly vzdálené a neskutečné. Nebylo čeho se bát, ale stejně mi bilo srdce až v krku. Rychle jsem zkontroloval, jestli mě Gerard náhodou tajně nepozoruje a konečně ten ďáblův nástroj přivedl k životu. Chvíli se nic nedělo, až jsem skoro nabyl přesvědčení, že se mi to včera vážně jenom zdálo a gameboy z devadesátých let tady logicky nemůže fungovat, ale pak se obrazovka rozsvítila a zazněla krátká melodie, což se večer před tím nestalo a samozřejmě mě to vylekalo, i když to nebylo nic ve srovnání s tím, co ještě mělo přijít. Gerard se okamžitě vzbudil a z kuchyně doběhla zmatená Julie. Oba hrůzou třeštili oči, protože v životě nic podobného neviděli. Konečně jsem se trochu uklidnil a v osmi bitovém menu navolil Play, ale místo ježka Sonica se spustilo něco úplně jiného. Něco paranormálního a naprosto nevystvětlitelného.