To the End

31.

(warning: some wibbly wobbly timey wimey stuff right here)

-

Vzal jsem Gerarda do náruče a opatrně s ním vyšel schody až do našeho bytu ve třetím patře. Julie, doteď začtená do nějakého románu, který sebrala bůhví kde, se na nás dívala dost zmateně.

„Děje se něco?"

„Ano," řekl jsem rychle, než to Gerard stihnul popřít. Uložil jsem ho do postele a přikryl brčálově zelenou dekou.

„A smím vědět co?"

Tázavě jsem se podíval na Gerarda, ale tomu se klížily oči.

„Já nevím. Nechce mi to říct." Posadil jsem se k němu na postel, která pode mnou zavrzala a hladil ho ve vlasech. Pomalu se posadil, až se zdálo, že chce něco říct, ale místo toho se rozkašlal. Na prkenné podlaze přistálo pár kapek krve. Provinile sklopil zrak, jako by se styděl.

„Tohle se děje?" Zeptala se váhavě Julie. Přikývl jsem.

„Můžu říct Joostenovi, aby se na něj podíval. Před válkou byl lékař."

Čekal jsem, že Gerard bude protestovat, ale ten jenom váhavě pokrčil rameny, sundal si tvídový kabát a zul si lakované lodičky. Bylo to strašně deprimující, pozorovat ho, jak tam sedí v rozevláté, květované sukni a volné košili, s navlněnými blond vlasy, které budou brzo potřebovat dobarvit a světle červenými rty, na kterých ještě zůstalo trochu rtěnky. Namočil jsem látkový kapesník a opatrně mu smýval z obličeje zbytky líčidla, zatímco Julie na sebe hodila jeho kabát a vydala se shánět Joostena, aby se to všechno stihlo pokud možno před zákazem vycházení. Z chladné chodby dovnitř vletěl studený průvan a pak jsme s Gerardem osaměli.

„Tak... řekneš mi to?" Nejradši bych ho nechal odpočívat, ale potřeboval jsem znát odpovědi.

„Co přesně?"

„Gerarde - "

„Promiň. Já jen, sám si nejsem úplně jistý, co se děje."

„Jak to myslíš?"

Trochu se ošil a uhnul pohledem. „Myslím to tak, že všechno, co ti teď řeknu, jsou jenom moje dedukce a závěry, o kterých si můžu myslet, že jsou správné, ale přitom správné být vůbec nemusí. T - tehdy jsem o tom nechtěl mluvit, protože jsem si nebyl jistý vůbec ničím, jediné, co jsem měl, byly ty nejhorší možné scénáře, k - které mě spontánně napadaly."

Posadil jsem si ho na klín a snažil se ho uklidnit. „Podám deku." Zabalil jsem nás oba do opelichaného, ale příjemně hřejivého kusu kostkovaného flanelu.

„Já... nevím, jestli bys to měl vážně vědět, teda jestli jsem někde něco nepřehlídnul a - tak jako tak to pro tebe může být... zraňující."

Přejel mi mráz po zádech. Najednou jsem věděl, že na to ve skutečnosti toužím zapomenout a dělat, že je všechno fajn, ale to jsem samozřejmě nemohl. Ne teď. Už nikdy.

„Prostě mi to řekni. Všechno, co víš, nebo si myslíš, že víš. Prosím." Snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas. Vážně jsem se snažil. Gerard ze mě slezl, sednul si vedle a pak konečně začal.

„Ve skutečnosti jsem neměl ani tušení, co se se smyčkou stane, když skončí nebo jak to bude probíhat. Říkal jsem si, že se možná stane to, co se stalo, ale spíš jsem předpokládal, že se nějakým způsobem sloučíme s... tvojí realitou. Dávalo by to smysl. Ale místo toho se vytvořila nová realita. Myslím, že jsem ti to už někdy vysvětloval, pamatuješ? Časová smyčka byla s původní Realitou v souladu. Doopravdy jsme se zpátky v čase přesunuli až v momentě, kdy skončila, protože do té doby jsme byli jenom... trochu zvláštní součástí základní Reality, byli jsme na ni napojení, jinak by ses do smyčky neměl šanci dostat."

Mluvil pomalu a rozvážně, takže se mi pro jednou dařilo neztrácet nit. I když bych byl možná přece jenom radši, kdybych mu nerozuměl, protože mě to začínalo docela děsit - a to prakticky jenom opakoval, co už mi povídal dřív.

„Takže teď řekněme, že máme dvě reality, jednu tady, v roce 1943, a druhou v roce 1991. Musí na sebe nějakým způsobem působit, protože dost lidí, co žilo v tomhle roce, žije i v roce 1991. To máme na každého člověka jednu duši, vědomí, životní energii, nebo jak tomu chceš říkat. Přesně to jsou ty věci, co se navzájem ovlivňují. Co se týče energií například stromů a podobně, stromy nemají tak silné vědomí, víme - rozhodně mají duši, ale to, co dělají, dělají proto, že to mají někde hluboko zakódované, ne proto, že by sami chtěli, takže jejich vědomí je jen nepatrné. Chápeš?"

Přikývl jsem a v duchu Gerarda obdivoval, jak tohle všechno dokázal sesumírovat.

„Takže pokud například existuje další realita dejme tomu někde ve středověku, ovlivňuje tu hlavní jen minimálně, ne-li vůbec, protože všichni lidé z té doby už jsou mrtví. Ale pokud jsou tyhle dvě jenom nějakých padesát let od sebe, silně na sebe působí."

„To je fajn, ale jak to souvisí s tím, co se ti děje?"

„Podej mi tužku." Udělal jsem, jak řekl a Gerard začal cosi kreslit na zeď, protože náš jediný papír padl na ten obrázek, co mi dal k narozeninám. Nejdřív šipku zaoblenou do kruhu a pod ní rovnou čáru.

„Tady jsme byli předtím. To první je časová smyčka, to druhý tvoje realita. Předpokládejme existenci dalších smyček, ale ty pro nás nemají význam." Vedle nakreslil dvě rovné čáry.

„Tady jsme teď." Pak na spodní čáru nakreslil několik kratších, kolmých čar, směřujících k čáře nad ní.

„Tohle jsou duše z této reality - chytáš se?" Kývnul jsem, i když už jsem v tom přece jenom začínal mít trochu guláš. Gerard nakresil ty stejné čáry na horní přímku, tentokrát směřující dolů a napojující se na kolmice ze spodní čáry, tak, že vznikl jakýsi žebřík, nebo možná koleje.

„Zapadají do sebe," konstatoval jsem a Gerard se slabě usmál.

„Přesně tak. Zapadají. Můžou bez problémů existovat vedle sebe, protože vesmír, teda minimálně tento vesmír, funguje na principu duality."

„Pořád jsme se nedostali k pointě. Tak co je tam špatně? Co překáží?"

Gerard se odmlčel a přemýšlivě si vjel rukou do vlasů. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem byl vyděšený k smrti.

„To je právě ta část... Kde si nejsem úplně jistý," odpověděl vyhýbavě.

„Ale máš nějakou teorii," zkusil jsem to a cítil přitom, jak mi jednotlivé slabiky drhnou v hrdle. Gerard sklopil zrak a upustil tužku na prkennou podlahu.

„Myslím, že je tu něco třetího. Něco, co tam drhne. Další realita, ve které možná existuje druhá verze tebe - a třetí verze mě. Nejsou spolu v souladu. Na tebe to nepůsobí, protože jsi ve smyčce oproti mě strávil minimum času. A co se týče mě - "

Hlas se mu zlomil. Obejmul jsem ho a pokoušel se mu předat něco ze své síly, lásky, elánu a všeho dobrého, co mě naplňovalo, třebaže toho nebylo moc. Když opět promluvil, hlas se mu ztišil do zoufalého šepotu.

„Vysává mě to, Franku."

***

Jenom pro informaci, vůbec tady zrovna nedostávám záchvaty maniakálního smíchu. No fakt. Vůbec.

Stále vás miluju <3