To the End

8.

„Gerarde... "

To bylo tak všechno, co jsem dokázal vyslovit, než mi znova odumřel hlas. Gerard vylezl z okna a omluvil se podruhé. Zíral přitom do země. Šel jsem za ním (v tomhle hrůzostrašném domě jsem nehodlal zůstávat déle, než bylo nutné) a jako ve snách ho následoval cestu, kterou jsme sem předtím přišli, jako by se absolutně nic nestalo. Celou dobu nikdo nepromluvil a Gerard mi uhýbal pohledem. Každý by na mém místě nejspíš už dávno utekl někam pryč. Ale pořád tady byl ten pocit, hloupé, ale nepřehlédnutelné něco, co mi to nedovolovalo. Je válka, tak je asi normální někoho zabít...? Ne, to samozřejmě nikdy normální není a nebude, ale, přece –

„Dneska večer se smyčka resetuje a oni budou živí a zdraví. Nejsou to lidi, víš. Jenom pozůstatky duší, uvězněných v téhle časové konzervě." Tohle prohlášení mě nijak neuklidnilo, ať jsem se snažil sebevíc. Zato Gerard byl klidný až moc. Když jsme zalezli do chaty, vytáhnul z batohu něco, co vzdáleně připomínalo konzervu s fazolema a hodil ji po mě spolu s vidličkou. Nikdy by mě nenapadlo, že studené fazole můžou chutnat tak skvěle... to bude asi tím hladem.

Jedli jsme mlčky, jenom tu a tam jsem občas kontroloval Gerarda pohledem, jestli se náhodou nechystá mě zabít, ale snad nechystal. Když jsem nad tím potom přemýšlel, přišlo mi to skoro k smíchu. Co tak strašného se stalo? Nejsou to přece skuteční lidé. Krom toho budou zítra zase žít, tak v čem je problém? A nakonec, je válka...

Až tiché vzlykání z rohu místnosti mě vrátilo do reality, kde i přes veškerou lidskou blbost není ubodání tří lidí považováno za normální. 

„Gee?" Seděl na posteli, s koleny přitaženými těsně k tělu a rukou si zakrýval obličej. Bezmyšlenkovitě jsem se přisunul blíž k němu. Nepodíval se na mě, jenom dál brečel. Vlastně se ze všech sil snažil přestat, ale moc mu to nešlo.

„Běž. Sakra, něco ti udělám. Já... a-asi... běž. Vrať se d-domů nebo tě zabiju." Cítil jsem v jeho slzách strach smísený s příšernou hysterií. A taky, jak se třásl po celém těle.

„Gee, no tak. Nic se neděje. Jsem tady s tebou." Hladil jsem ho po zádech a snažil se ho utěšit, jako malého kluka, který zakopnul o patník a odřel si koleno.

„U-ublížím ti. Jdi p-pryč."

„Neublížíš. Slibuju, že neublížíš."

„Nevíš, kolik už – kolikrát se to už s-stalo. Teoreticky - " začal se pomalu uklidňovat. 

„Celý to zkurvený město. Všechny – všechny jsem je zabil. Některé... některé na dvakrát." Konečně se na mě odvážil podívat. Smutně se usmíval. 

„Ale potom... druhý den tam byli znova. Živí. Děsilo mě to." Teď směřoval svůj pohled pro změnu kamsi do prázdna. 

„Měl jsem umřít už dávno, se svou rodinou. Ale místo toho jsem zůstal trčet tady. Je to jako magnet. Myslím ta skutečnost, že tu vlastně nemám být. Ale nemám odvahu skočit ze skály nebo tak. Takže... musím prostě zabít někoho jinýho. Aby si to odskákal za mě."

„Zajímavá filozofie." Tak tohle byla, Frankie, pěkně pitomá odpověď.

Gerard povytáhnul obočí.

„No, prostě si myslím, že to dává smysl."

Několik nekonečných vteřin mlčení.

„ ...Ty budeš asi taky dobrej cvok, co?"

Musel jsem se smát. „Jo, už to tak bude."

V tom momentě, po tom všem, co strašného se předtím stalo, jsem snad poprvé v životě ucítil něco, co by se dalo popsat jako absolutní spříznění duší. Najednou jsem si byl jistý, že v roce 1991 by prožil úplně stejný život jako já. Utrhával panenkám svých sestřenic hlavičky, nehrál si s ostatními dětmi na pískovišti, nosil domů poznámky za provokování učitelů, maloval děsivé hřbitovní krajiny a obarvil si vlasy na červeno. Jop, rozhodně na červeno. Bože, to by bylo tááák sexy...

„Jdem do vody?" zaznělo znenadání vedle mě.

„Cože?"

„No vykoupat se. Do jezera. To se přece v létě dělá, ne? Nebo máte v roce 91 něco víc hi-tech?"

„Ani ne. Nebo možná. Já totiž tak trochu... "

„Ano?"

„ ...neumím plavat."

Asi to zní hodně směšně, když to takhle řekne 16tiletý kluk, ale je to tak. Nikdy jsem nechodil moc ven, natož tak někam k vodě. Je to vůbec možné, neumět v tomhle věku plavat? Třeba to vlastně umím, jenom to nevím –

„Tak to tě to asi budu muset naučit," řekl na to se smíchem Gerard a už mě táhnul ven. Když jsme došli až k jezeru, svlíknul se do trenek a bez velkých rozpaků skočil po hlavě do vody. 

„Teď ty!" rozkázal, když se vynořil. Celkem bez problémů jsem zvládnul tu první část a přehodil vypůjčený vintážautfit přes větev nejbližšího stromu. A pak mi došlo, jak moc se bojím vody. Teda přesněji řečeno hluboké vody.

„Hej, čekáš tam venku na tomíky nebo co?"

„Teda, ehm..."

Nezačínalo to tady žádnou mělčinou nebo tak. Žádný sestup, prostě na styl skoč a pokus se neutopit. Sednul jsem si na břeh a namočil do vody alespoň nohy.

„Gee, víš já..."

Ale to už seděl vedle mě (možná až nebezpečně blízko), z vlasů mu kapala voda a pobaveně se usmíval.

„Máš strach že se utopíš."

„Přesně tak."

„No tak, já tě přece zachráním!"

Neměl jsem čas jakkoli reagovat, protože v ten moment nás oba strhl dolů do hlubiny.

Nějakým způsobem jsem se nakonec dohrabal až na vzduch. Po cestě jsem ovšem nabral do plic vodu a chvilku jsem se za doprovodu jejího vykašlávání dezorientovaně motal nad hladinu, ve snaze najít nějaký pevný bod. Ale břeh se ztrácel někde v dáli a Geeho jsem taky nikde neviděl. Už se mi málem před očima začal odehrávat celý můj dosavadní život, když mě něčí paže vytáhla na břeh. Slzely mi oči, ale alespoň se mi podařilo přestat kašlat.

„Frankie? Ježiši, Frankie, není ti nic? Mluv na mě!"

Ztěžka jsem se posadil a málem se začal dusit podruhé, když mě objal.

„Promiň. Promiň, to jsem nechtěl."

Objetí jsem mu oplatil. „To nic. Žiju. A asi bych měl umět plavat. V tomhle věku."

Když se odtáhnul, naplnilo mě takové zklamání, že bych nejradši skočil zpátky a nechal se jím zachránit znova. Krom toho mi byla zima, což se většinou stává, když vylezete z vody na slunce, ať už pálí sebevíc.

„Kosa, co?" poznamenal Gerard, když viděl, jak se klepu. A nejspíš vážně umí číst myšlenky, protože mě objal znovu. Nebo si na mě spíš lehnul, takže jsem byl přitisknutý na vyhřátou zem a z druhé strany mě svým tělesným teplem zahříval Gerard. Ze všech sil jsem se snažil zůstat v klidu.

Nebuďnadrženejnebuďnadrženejnebuďnadrženejnebuďnadrženejnebuďnadrženej...

Ale do háje.