((Tohle tady nechávám více méně z nostalgie, pokud jste tu nově a náhodou si ode mě chcete něco přečíst, tak ať je to cokoliv jinýho než tohle, thanks))
Nizozemí, rok 1943.
Kolem zuří válka a celé rodiny odvážejí staré dodávky do míst, kde se slovo...
Gerard víceméně nenápadně pošilhával očkem po jednom z dozorců. Bylo mi z toho na blití, ale jinak to nešlo - zásoby se rychle tenčily a přišlo mi, že poslední dobou jenom seškrabuju plíseň z chlebové kůrky. Pomalými kroky už se sice blížilo jaro, ale pokud bychom měli spoléhat jen sami na sebe a stále menší týdenní příděly, vůbec bychom se ho nemuseli dožít. Hlavně Gerard ne. Nedobrovolné hladovění jeho tělesné kondici nijak neprospívalo. Uklidňoval jsem se, že je alespoň šťastný a po psychické stránce v relativní pohodě, což jsem možná neměl dělat, ale vždycky jsem tak nějak věřil, že duševní stav má na tělo obrovský vliv, větší, než který si byla většina lidí schopná přiznat.
Rozsekl jsem bezbarvou, neforemnou řepu na dvě části. Za zvukem, který vydal nůž při kontaktu s dřevěnou podložkou, se okamžitě otočilo několik hlav, ale když zjistily, že se žádný zázrak nekoná, vrátily se k vlastní, naprosto identické práci. Po několika málo minutách, kdy se do středu pozornosti dostal leskle černý, děsivě vyhlížející automobil za oknem, jsem se odvážil sebrat kousek řepy do kapsy. Nikdo z dozorců si mě nevšimnul a snad ani ostatní nezaznamenali moji drobnou krádež. I kdyby, věděl jsem, že si o tom nebudou pouštět pusu na špacír. Všichni jsme se snažili nějak přežít, a narozdíl od nás s Gerardem nikdo jiný nevěděl, kdy tahle válka skončí - jestli vůbec skončí. Netušili, že se v ulicích Amsterodamu bude o půl století později místo takřka hmatatelného strachu a občasného pachu střelného prachu vznášet marihuanový odér, mísený s vůní napodobenin slavných parfémů.
Vyjma nás dvou byla vývařovna, co se pracujících týče, plná žen. Pořád mi nešlo na mozek, jak se Jöstenovi podařilo nás dostat sem, když se muži posílali téměř výhradně do továren, kde by Gerard nejspíš nepřežil, a o své vrozené, nedostatečně přísnou výchovou a morálkou dob budoucích podporované neschopnosti tvrdě pracovat ani nemluvím. Každopádně jsem se nad tím už pozastavoval s čím dál menší pravidelností, v duchu hesla darovanému koni na zuby nehleď. V roce devadesát jedna jsem si jako každý beznadějně asociální teenager, mající vztek na bílou Ameriku a její úzkoprse křesťanské ideály, stěžoval na kde co. Na přehršel domácích úkolů, prasklou strunu na kytaře, nesmyslně vysoký věk, od kterého je legální se opít, konzervativní důchodce, plytkou komerční kulturu a zrobotizované rádoby umělce, jež ji představovali, ale taky na únavu a chybnou barvu džín a na komáry a úplně na všechno, na co se dalo. Jenže teď, dlouhých padesát let předtím, mi přišlo, že nemám právo si stěžovat, ani to nejmenší, mravenčí. Možná jsme museli přežívat na několika neforemných bramborách a odporně gumových krajích chleba denně, ale pořád jsme se na tom byli o poznání lépe, než tolik jiných. Lépe, než Evelyn. Už se asi nikdy nedozvím, co se s ní stalo, ale nedělám si iluze, že bude žít šťastně až do smrti, jestli vůbec ještě žije. Dřív jsem se bál, že s její smrtí zmizím i já, protože jsem se tím pádem nikdy nenarodil a tak vůbec, ale časové smyčky naštěstí fungují jinak.
-
Frank se v nepříliš pohodlném křesle už asi potisící zavrtěl ve snaze dosáhnout nějaké přijatelné polohy. Jen velmi nejasně vnímal útržky německy mluveného rozhovoru, který spolu vedl jeho přítel s tím slizkým náckem, jehož autoritu přecejen trochu podkopávaly stále nezahojené jizvy pubertálních uhrů. Nerozuměl ani slovo, vzhledem k tomu, že sám uměl německy stěží napočítat do pěti, ale bylo mu to jedno. Cítil se skvěle, jakoby mu někdo obalil mozek v blátě, které působilo jako neproniknutelná zeď, zachytávající všechno zlé a zoufalé ještě dávno předtím, než mu hořkost stihla kontaminovat mysl. Nikdo se ho na nic neptal, až měl pocit, že se propadá do nicoty a přestává existovat.
Ne že by mu to nějak vadilo.
-
Co se to se mnou děje? Prokrista. To jsem tolik pil i předtím? Ne, ovšemže ne. Nebylo co. Dokud Gerard nesbalil toho přehnaně výřečnýho dozorce. Myslím, že se jmenuje Fritz nebo Franz nebo tak. Určitě je to nějaký hnusný skopčácký jméno, pod kterým si lidi ještě za padesát let představí nakrátko ostříhanýho, poslušnýho, militantního nácka. To můžu ze zkušenosti potvrdit.
Vůbec jim nerozumím. Už mě to začíná docela štvát. Co když se baví o mně? Možná se do něj Gerard opravdovsky zamiloval a teď plánují, jak se mě zbavit. Možná na mě pošlou gestapo za ukrývání Židů. A pak rovnou ke zdi. Koneckonců, nemůže to být tak strašný, rána do hlavy a je po všem.
Ale ne, už moc přemýšlím. To bude z hladu. Natahuju se pro kousek sušeného masa, co ten Němec přinesl s sebou. Býval jsem vegetarián. Ale v tomhle nečase bych vzal zavděk i chcíplou gazelou, způlky sežranou hejnem much a usmaženou na rozpáleném asfaltu. Ještě pár centimetrů, už ho skoro mám. Nebo taky ne. Najednou mám v xichtu parkety a bolí mě hlava. Gerard mi podává ruku a jeho náhradní Schatzi nás přitom pobaveně sleduje. Ani nevím, z kama to slovo znám. Myslím, že mi tak občas říká Gee. Nesnáším ho. Toho dozorce. Nejradši bych mu tu jeho nadřazenou bílou rasu narval do prdele. A to ještě v roce devadesát jedna existujou lidi, co budou všechny tyhle svinstva popírat. Neuvěřitelný.
Gerardovi se hýbou rty. Jeho nádherný, uzoučký, roztomilý rtíky. Posílá mě do postele. Debil. Nechce se mi spát. Chci mu dát pusu, ale nemůžu, protože pak by se na nás ta skopčácká svině vykašlala a nejspíš by nás vyhodili z práce a ten mizernej přídělovej systém by nás nechal bez rozpaků vyhladovět. Jednou jedinou pusou jsem nás mohl oba zabít. Z jistého úhlu pohledu to byla lákavá představa. Ale neudělal jsem to, samozřejmě že ne. Místo toho jsem mu jednu vrazil. Ani nevím proč. Zíral na mě, jako bych mu řekl, že ho podvádim s jeho nenáviděnou ex přítelkyní. Ale podváděl akorát tak on mě. Věděl jsem, že to jinak nejde, ale to můj vztek nijak nemírnilo. Nečekal jsem na odpověď a zamířil do ložnice, jak mi rozkázal. Málem jsem zase hodil držku, když se mi do cesty připletla nějaká pitomá stolička, ale nakonec jsem to ustál. Před Gerardovým stupidním Schatzim už padat nebudu, v žádnym případě.
V chodbě jsem nakonec místo postele zamířil do koupelny. Být tam o vteřinu pozdějc, asi se pozvracím na zem, ale nakonec jsem to stihl k záchodu. Všechno se slívalo dohromady. Bylo mi blbě. Nedokázal jsem určit, jestli víc z chlastu, nebo z představy, jak bude muset Gerard dřív nebo později ojet toho slizkýho jakžesejmenuje. Nejspíš za to mohlo obojí. Víceméně po hmatu jsem trefil do ložnice a svalil se na postel. Chtěl jsem se otočit na záda, abych se udusil, až se pozvracím ve spánku, ale nenašel jsem k tomu energii. Vlastně jsem ani netoužil umřít. Spíš jenom zavřít oči a přestat existovat.
Ale věděl jsem, že až je otevřu, světla se vrátí a budou pokračovat v ničení světa, který se mi stal domovem.
***
Pokud máte někdo tušení, co zas všichni mají s tím, že se MCR dají dohromady kvůli nějakýmu postu na jejich webu bo co, please tell me... Ne že bych zrovna já měla nějaké naděje, beztak nás zase jenom ochcávají WarnerBros :D
Víte, co je skoro tak sexy jako Gerard? PANENKA GERARD
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
By mě zajímalo, kolik starých barbín a monsterek bych musela prodat, abych měla na BJD... Tolik jich nejspíš nemám ;-;
