To the End

14.

Gerard otevřel lodní kufr plný map a sešitů. Chvíli na něj jenom tak hleděl, jakoby se s ním v duchu loučil. Pak jsme ho společnými silami vynesli ven k jezeru. Už jsme ho sunuli k okraji, aby mohl navždy zmizet v temných hlubinách, ale Gerard pořád zpomaloval, až se zastavil a kufr znovu otevřel. Vytáhl velký deník.

„Do hajzlu. Sakra. Ne." Přivinul jsem ho k sobě.

„Co se děje, Gee?"

„Já jenom... strávil jsem nad ním tolik času. Kdybych si nepsal deník, asi bych tady zešílel. Nikomu jinému jsem se svěřovat nemohl."

„No tak. Teď máš mě."

„A – asi máš pravdu." Čekal jsem, až ho uloží zpátky do kufru, ale neudělal to. Po chvilce váhání ho ukryl v dutině stromu, pod vrstvu hlíny a listí.

„Jednou se pro tebe vrátím," zašeptal spíš pro sebe. Věděl jsem, že je to riskantní, ale nic jsem nenamítal. Jestli nás najdou, tak spíš proto, že nás někdo práskne, než kvůli deníku, který je tak velký, že se beztak nikomu nebude chtít číst.

Šplouch. Pozoroval jsem, jak se nad těžkým kufrem uzavírá vodní hladina. Gerardovi ukápla slza. Tak, to bychom měli.

Potom snad půl hodiny hledal svůj rodný list a další dokumenty, které by na něj mohli odkazovat. Společně jsme je pak pálili plamenem svíčky, dokud nezůstala jenom hromádka popela. Nenápadně jsem se v nich snažil vyčíst něco zajímavého, kdykoliv Gerard nedával pozor. Tak jsem například zjistil, že se narodil 9. dubna 1922.

„Tobě už je 21?" Zasmál se.

„No, teoreticky spíš 79." Ugh. To mi nedošlo.

„Promiň." Zasmál se znova.

„No, důležitý jak, jak se člověk cítí uvnitř, ne?"

„Jak se cítíš uvnitř?" Vypadlo ze mě, dřív, než mohla zasáhnout autocenzura. Sakra, sakra, sakra. Gerard se zarazil a úsměv se mu z tváře vytratil. Dobrá práce Frankie, fakt že jo.

„Měli bychom si pospíšit," řekl místo odpovědi. Dál jsme po domě sbírali všemožné sešity, fotografie a kresby. Jo. Gerard toho za tu spoustu let nakreslil hodně – a hodně dobře. Taky je chtěl spálit, ale proti tomu jsem hlasitě protestoval. (Ne zas tolik hlasitě, přece jenom, skrývali jsme se.) Nakonec jsem vzal do batohu alespoň ty, které se mi líbili nejvíc. Velká část z nich byli lidé. Ptal jsem se na to Gerarda a přiznal mi, že vždycky nakreslil lidi, které potom zabil. Připomněl jsem mu, že je nezabil doopravdy, protože ráno byli přece zase živí. Měl jsem pocit, že mu za tu nemístnou otázku předtím dlužím alespoň nějakou útěchu.

Taky tam byl portrét Mikeyho, Gerardova bratra, a jeho rodičů. Radši jsem je rychle schoval; tahle noc už byla dost velká emocionální houpačka i bez toho.

V chatě nakonec zůstali jenom všechny ty nicneříkající věci, jako třeba nábytek, truhla s oblečením a porcelán. Všechno, co by nás mohlo ohrozit, skončilo v jezeře. Konečně jsme stáli venku, každý s batohem na zádech. Z toho mého jsem utrhal všechna loga a trochu ho zašpinil, aby nebudil tolik pozornosti. Poslední rozloučení. A pak jsem se zarazil, protože mi došlo, že ani jeden z nás neví, kam máme namířeno. Nebo to Gerard věděl, ale nechával si to pro sebe.

„Gee? Kam vlastně... jdeme?"

„Na nádraží. A měli bysme přidat do kroku, ať chytíme vlak."

„Kam?"

„Do Amsterodamu." Gerard pořád zrychloval. Asi mu nedocházelo, jak moc mám špatnou fyzičku.

„A co pak?"

„Záleží na tom?" Odseknul. V měsíčním světle jsem viděl, že má zase v očích slzy. Tohle bude ještě dlouhá noc.

„No. Myslím, že docela záleží."

„Fajn, máš nějaký nápad?" Chtěl jsem mu vyčíst ten arogantní tón, ale to by mi nejspíš už nezbyla energie na chůzi.

„Jo. Někde tam bydlí rodina mojí babičky. Ukazovala mi ten dům."

„Cože?" Gerard najednou ožil. Ale nemohl se vyptávat dál, protože jsme právě dorazili na nádraží.

„Doprdele. To je ten vlak." Rozběhl se a já za ním. Vlak už se pomalu rozjížděl. Neměli jsme doklady ani peníze, takže nezbývalo nic jiného, než se schovat mezi dřevo v posledním vagónu. Běžel jsem jako o život, ale brzo mě začalo píchat v boku. Vlak pozvolna zrychloval. Gerard ho konečně doběhnul a vytáhl se nahoru. Mně chyběly ještě tři metry a už jsem myslel, že brzo omdlím. Gerard mi podal ruku a sice nevím, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem se dovedl vyškrábat za ním. Prudce jsme oddechovali.

„Proboha. Stihli jsme to... " řekl Gerard a vlepil mi pusu na tvář.

„Doufám, že nás nikdo neviděl. Nebývají na nádraží hlídky?"

„Jo, ale tohle bylo maličký. Tady snad ne. A i kdyby, je tma."

„Hm. Snad."

„Fajn. Takže, kdo že to v tom Amsterodamu bydlí?"

„Rodina mojí babičky. Teda její rodiče... a ona." Zamrazilo mě z pomyšlení, že možná uvidím svou babičku. V roce 1943 by jí mělo být kolem dvaceti. O válce mi nikdy moc nevyprávěla. Je z křesťanské rodiny a moc židů ani neznali. Taky byli vždycky docela bohatí, takže roky okupace propluli téměř bez potíží.

„A ty víš kde?" Nezdálo se, že by se Gerard pro můj plán nějak zvlášť nadchnul.

„Vím. Není to daleko od nádraží. Několikrát jsme tam byli. Jenom doufám, že se toho v Amsterodamu po válce moc nezměnilo."

„Tak to doufej. Jestli to nevyjde, jsme v háji." Byl jsem si docela jistý, že jestli to nevyjde, budeme v něčem mnohem horším, ale mlčel jsem. Už tak byla nálada na bodu mrazu, ale neměl jsem to Gerardovi za zlé. Žil ve smyčce 48 let, tak má právo být zmatený. Stejně jako jsem na to měl právo já, kluk, co je zvyklý, že se o něj starají rodiče a najednou se o sebe musí postarat sám. Uprostřed války. Bez všech moderních vymožeností.

Vzhlédnul jsem k obloze. Svit hvězd halil šedý kouř z lokomotivy a krajina kolem nás rychle ubíhala.

***

Kdo se za mě naučí fyziku výměnou za další kapitolu? x3

Jinak vám všem strašně moc děkuju za votes a komentáře... někdo by možná řekl, že jich moc není, ale já na komplimenty vůbec nejsem zvyklá a vždycky mě to strašně namotivuje :D :3