To the End

37.

Úspěšně jsme se vyhnuli všem Němcům a ocitli se před poklopem na uhlí, který momentálně tvořil naši vstupní bránu do sklepa Amsterodamského Sicherheitsdienstu. Srdce mi bilo jako splašené. V panice jsem se rozhlížel po ostatních, kteří se sem pomalu plížili ze všech možných směrů. Na moment jsem si myslel, že Julie bude klidnější než já, vzhledem k tomu, že už má nějaké zkušenosti, ale zdálo se, že se bojí úplně stejně.

Abe opatrně zatáhnul za nevelká, dřevěná dvířka ve zdi. Trochu to zavrzalo, až jsem leknutím na chvíli zadržel dech, ale žádní skopčáci se naštěstí nepřiřítili. Julie vytáhla zbraň a chystala se vlézt dovnitř, ale Tom ji zarazil.

„Já půjdu první."

Než mohla protestovat, po čtyřech vlezl dovnitř. Julie ho následovala, za ní já a ostatní. Uvnitř bylo šero. Musel jsem si na tmu chvíli zvykat, než jsem dokázal bezpečně rozeznat základní obrysy. V dohledu nikdo nebyl, jenom hromada uhlí a lopata opřená o zeď. Několik nekonečných momentů jsme tam stáli jenom tak bez hnutí, zbraně v pohotovosti. Ale obklopovalo nás jenom ticho, ze kterého by se člověk sice mohl při delším pobytu tady zcvoknout, ale jinak nás neohrožovalo. Ze tmy na mě zíraly oči ženy, která mi byla nejlepší přítelkyní. I v šeru jsem viděl, že se bojí jako nikdy dřív. A někde tady musel být Gerard, slabý a vyděšený. Kývl jsem na Julii a ta se ujala vedení.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem měl jenom strach - také jsem cítil jakési zvrácené vzrušení. Snažil jsem se to vnímat jako hru, něco neskutečného, jako jednu z těch dobrodružných výprav, co pořádají skauti. A nebo už jsem byl připravený přijmout realitu? Těžko říct. Měl jsem v hlavě úplně vymeteno. Vědel jsem jenom, že musím zachránit Gerarda, protože ho miluju. A taky proto, že bez něj nemám šanci v tomto světě přežít - ne jenom bez jeho zkušeností, ale hlavně bez jeho přítomnosti. On byl koneckonců důvod, proč jsem tady zůstal. Bez něj bych ten důvod ztratil, ale zůstat bych tady musel tak jako tak, protože smyčka zmizela, a s ní i cesta zpátky. A pak tu samozřejmě bylo to neznámé nebezpečí, které se na nás řítilo. Nedokázal bych tomu všemu vzdorovat sám, a proto jsem ho bezpodmínečně musel zachránit - protože tím zachráním i sebe. Takhle to zní sobecky, ale nadruhou stranu jsem byl připravený pro něj umřít, kdyby na to přišlo. Jenom jsem nemohl jej nechat umřít kvůli mě.

Neslyšně jsme se plížili zdánlivě nekonečnou chodbou, na jejímž konci byl podle Julie vchod do sklepních cel. Hledal jsem očima něco, čím bych se mohl rozptýlit, jakýkoli podnět, ale kromě uhlí a lopaty u poklopu nám dělaly společnost jen holé zdi. V mozku se mi okamžitě usadil bezpočet myšlenek, kterých jsem se tolik toužil vyvarovat.

Nacházeli jsme se v srdci všeho zla, alespoň v rámci Amsterodamu. Může se stát naprosto cokoliv a já začínal mít pocit, že to bude něco hodně zlého.

Konečně se před námi otevřel větší prostor, o nic přívětivější než chodba, kterou jsme se sem dostali. Jediné co polevilo byla ta vlezlá zatuchlost, což značilo, že tady někde musejí být větrací otvory, pravděpodobně okna v celách. Možná se Gerard zrovna dívá skrz jedno z nich, nemajíc ponětí, jak blízko je svobodě. Chlad se mi usadil v hrdle a stáhnul mi ho tak, že sotva zůstal otvor na dýchání. Šlo se na věc. Nebyl bych to já, aby se mi hlavě okamžitě nezačaly usazovat ty nejhorší možné scénáře. Tak jsem například přišel k domněnce, že Gerarda už převedli někam jinam a my jsme přišli pozdě. A zrovna teď ho možná -

„Franku?"

Málem jsem zaječel. Radostí. Naštěstí jsem se včas ovládnul, jinak by naše záchranná mise zcela jistě skončila nezdarem. V rohu maličké cely se jako vylekané kotě choulil Gerard, po krk zachumlaný v neforemném svetru, jako by věřil, že ho ochrání před zlem, které si na něj brousilo zuby někde poblíž. Pomalu vstal a protáhl ruku mezi mříží, aby se vzápětí dotkla mojí tváře. To už ale Julie otáčela klíčem v zámku - na romantiku nebyl čas. Pobízela nás, ať jdeme, ale Gerard pořád vypadal nějak nešťastně, na to, že jsme mu právě zachránili život.

„Loritze," řekl sotva slysitelně. „Musí tu někde být."

„Děláš si doufám srandu?!" Sykla Julie. Ostatní nám s nabitými zbraněmi kryly záda a vrhali po nás vražedné pohledy.

„Není jako oni! Nikdy nikomu nic neudělal!"

Julie se bezeslova vydala chodbou dál, kde skrz mříže svítil pár vystrašených očí. Celý ozbrojený konvoj utvořil hlouček kolem ní, takže my jsme zůstali nechránění.

„Běžte!" Zakřičela tak nahlas, jak to bylo šeptem možné. Popadl jsem Gerarda za ruku a utíkali jsme chodbou zpátky. Chvíli jsem nechápal, jak mohli ostatní odbojáři souhlasit se záchranou toho skopčáka, ale pak mi došlo, že z něj později můžou vyloudit (případě vymlátit) cenné informace. A pak ho obšťastnit kulkou do zátylku. To ovšem nevysvětlovalo, proč ho chtěl zachraňovat Gerard, ale o tom se jaksi nebyl čas dohadovat.

Už jsme dospěli k zatáčce, když jsem zaslechl kroky. Automaticky jsem předpokládal, že jsou to ostatní, ale pak jsem se zaposlouchal pořádně.

A pak se to celé pokazilo.

Těch několik dalších okamžiků patřilo k nejdelším v mém životě. Jako ve zpomaleném filmu jsem se otočil a na vteřinu zahlédl Juliin vyděšený obličej, jak utíkala k nám. Pak mě Gerard zatáhl do boční chodby, té, kterou jsme pro něj přišli a utíkali jsme jako o život, zatímco za námi čeřily vzduch salvy kulek. Krev mi bušila do spánků a veškeré myšlenky jako by někdo vypnul, až na jednu jedinou, ten nejzákladnější lidský pud, který mě nutil běžet dál. Gerard mě strhl za hromadu uhlí a na ten kratičký moment, kdy se můj pohled obrátil zpátky útrob sklepení, nikdy nezapomenu. Někdo tam mezitím rozsvítil, takže se mi i za tu chvíli do paměti vtisknul každý detail.

Julie, moje nejlepší kamarádka, moje jediná kamarádka, s očima vytřeštěnýma a obličejem zborceným krví, blednoucí tváří a životem, který se pomalu vytrácel, tělo, které náhle dalo jasnou podobu děsům, které válka představovala. Tisíce pocitů se ve mě draly na povrch, a já musel soustředit veškeré svoje síly, abych je tam udržel, a zároveň vzdorovat části mě, která toužila běžet zpátky a nechat se zastřelit, protože pořád ještě existovala mizivá šance, že se probudím na nemocničním lůžku v roce 1991. A i kdyby ne, v tu chvíli jsem doopravdy toužil umřít, protože všechno se zdálo beznadějné. Ale stačil jeden pohled do Gerardových očí, které říkaly, že viděl to, co já, a byl jsem odhodlaný vydržet, když už jsme se dostali tak daleko.

Střelba dávno ustala. Vystřídaly ji německé povely a dusot podrážek o betonovou zem. Nejradši bych se do hromady uhlí celý zahrabal a už nikdy nevylezl, ale jestli jsme měli utéct, museli jsme to provést teď, když naše vlastní pohyby přehlušovaly zvuky ze sklepení. Vhodné krytí nám poskytovala i hromada uhlí společně s tmou. Gerard vyrazil první. Neslyšně překonal rizikový úsek, kde nebylo za čím se schovat, elegantně se protáhl poklopem a zmizel, jakoby nikdy neexistoval. Teď byla řada na mě. Trvalo mi to, protože při každé vhodné příležitosti jsem byl přesvědčený, že přijde lepší a bezpečnější, ale nakomec se mi přece jenom podařilo proklouznout ven do sametově černé noci. Krátce jsme se na sebe podívali a v jediném okamžiku si tak sdělili tisíce smutků, strachů a bolestí.

A pak jsme se dali do běhu.

***

eww i'm so sorry ;-;

Nepsala jsem, protože mám krizi středního věku (když počítám s tím, že se dožiju nanejvýš třiceti)

A taky jsem minulý týden zažila dost katastrofální osobní selhání

A mám pocit že moje writing skills mě opouští

Ale stále vás miluju <3

PS: až budu s touhle věcí u konce (snad to ještě chvilku potrvá, ale za půlkou už rozhodně jsem), nejspíš bude strašně dlouhá pauza a pak hodím poslední kapitoly krátce po sobě bez jakéhokoli komentáře, aby to bylo dramatické c:

PPS: co se týče smrti Julie, myslela jsem, že nebude tak easy to napsat, ale zřejmě mi nevadí zabíjet hlavní postavy :D