To the End

46.

(disclaimer: změnila jsem datum v minulý kapitole z 5. 5. na 7. 5. poněvadž jsem debil a zapomínám na historická fakta)

-

Prodírali jsme se hlasitým davem, ruku v ruce, neboť jsem se obával, že kdybych Gerarda pustil, zašlapou ho do země. Měl na sobě baret, který zakrýval jeho odrosty a poprvé po dlouhé době mužský oděv. I tak jsem se ovšem co chvíli paranoidně rozhlížel kolem, jestli ho nikdo nepozná, nějaký přeživší z odboje, co by ho snad chtěl vinit za smrt Julie a ostatních.

Na poslední chvíli jsme ucukli před kordonem, který se tvořil vprostřed bulváru a jeho účastníci se dělili do dvou kategorií - osvoboditelé, kterým zdatně sekundovali Amsterdamští, a... skopčácké děvky. Vítězové a poražení. Soucitně jsem hleděl na zástupy žen, jimž násilím holili dosud zručně upravené, kadeřavé vlasy, žádné v odstínu tmavším, než nazrzlá blond, aby pomohly dostát ideálům krásy Třetí říše. Nepřál jsem jim to, ale nemohli jsme nic dělat. Bylo po válce a z každého, kdo během ní bázlivě takříkajíc držel hubu a krok v obavě o život vlastní i své rodiny, kdo se ovládán strachem radši vzdal národní hrdosti, aby zapadl a nevyčníval mezi urostlými, bloňdatými Němci s nepřátelsky kamennými výrazy, se rázem stal zrádce a kolaborant.

Vzpomněl jsem si, jak jsem původně tvrdil, že chci vidět spravedlnost. To mě poměrně rychle přešlo. Nebo jsem možná toužil plivat spíš na esesáky, než polonahé ženy, kterým kreslili na hruď hákové kříže.

Odvrátil jsem zrak, aby se mi ty hrůzy nevryly do paměti a připomínal si, jak můžu být vděčný, že na pranýři ve svých koktejlových šatech neklečí Gerard. Můj Gerard. Kam se jenom poděl?

Rozhlížel jsem se všude možně ve snaze spatřit jeho drzý úsměv, dlouho bezvýsledně. Připadalo mi to jako věčnost. Pak jsem ho konečně spatřil na druhé straně ulice pod lampou, kde se netlačilo tolik lidí, jako v centru dění.

„Moffenhoer, moffenhoer!" Zaznívalo ze všech stran. A spousta dalších nadávek a pokřiků, kterým jsem v té vřavě se svou nedostačující úrovní holandštiny pranic nerozuměl. Prodral jsem se skandujícím davem k Gerardovi, který se dal mezitím do řeči s jedním z kanadských vojáků. Než jsem se k nim dostal, byl pryč, což mě docela zamrzelo, protože jsem fakt měl chuť si s někým normálně, anglicky promluvit. Dosud jsem tak mohl činit leda s Gerardem. Německy jsem se za války naučil o něco lépe, než holandsky, ale vést řeči s okupanty se mi z pochopitelných důvodů nikdy moc nechtělo.

Gerard mě konečně uviděl a rozběhl se mi naproti. Už jsem se chystal spustit kázání, kam mi tak znenadání zmizel, ale než jsem mohl začít, vrazil mi do rukou tabulku čokolády a balíček cigaret. A to jsem myslel, že je rozdávali jen pohledným ženám. Gerardovo kouzlo zřejmě působilo univerzálně napříč pohlavými.

„No to si děláš... Čím to chceš zapálit?"

Gerard se otočil ke skupince vojáků, kteří obletovali několik hihňajících se Holanďanek.

„'Ey, tommy, got fire?" Křiknul na ně Gerard záměrně znásobeným britským přízvukem. Nedostalo se nám příliš přátelských pohledů, přesto k nám obloukem přiletěl zapalovač Zippo, který byl cítit na míle daleko, ale svému účelu posloužil. Vděčně jsem vtáhnul do plic dehtový kouř.

„Kurva. To chutná jak svoboda."

Zamyslil jsem se a seznal, že Gerard má pravdu. Vědomě jsme si ucpávali plicní kanálky nefiltrovaným karcinogenním kouřem a zdálo se mi, že je to ten nejkrásnější pocit na světě.

Jenomže nám dlouho nevydržel. Alespoň mně ne, neboť jsem si s hrůzou uvědomil dnešní datum a další poznatek z hodin dějepisu, o kterém jsem doufal, že nám zachrání životy. Pokud si pospíšíme. Vzal jsem Gerardovi cigaretu z ruky, abych si získal jeho pozornost.