To the End

13.

V jediné nekonečné vteřině mi hlavou proletělo stovky myšlenek, všechny ale přehlušovala jedna hlavní. Je konec. Byl to fajn měsíc, dokonce nejkrásnější v mém dosavadním životě, ale je po všem. Oba tady umřeme. Sakra, třeba už jsme mrtví...

Odvážil jsem se otevřít oči. Letadlo bylo pryč a z chajdy zbyla hromádka neutěšených trosek. Ale ještě než jsem stihl zaznamenat tyto skutečnosti, podíval jsem se na Gerarda. Byl živý. Oba jsme byli. Pořád jsem ho pod šátkem držel za ruku a cítil, jak se třese. Kmital očima sem a tam, zrychleně dýchal a brečel.

Jakmile těch prvních pár okamžiků největšího šoku pominulo, prudce vstal, přišel k jabloni a utrhl další malý, zelený plod. I ve tmě jsem mohl pozorovat, jak padá dolů do propasti. Nezastavilo se. Nedozrálo. Nezestárlo. Gerard se bezmocně sesunul na zem.

Východ byl pryč, stejně jako celá smyčka.

V dálce, jež sahá až za hranice lidské fantazie, vybuchla hvězda a sežehla bránu.

Cítil jsem, že začíná něco nového. Nového a děsivého.

Sedl jsem si vedle Gerarda a objal ho. Měl hlavu v dlaních a zdálo se, že ten příval slz nedokáže kontrolovat. Taky se mi chtělo brečet, protože jsem měl strach, co s námi bude. A ještě víc, protože on brečel a sdílíme stejný osud. Přesto jsem nechal dokápnout na zem jenom pár slz a dál je dokázal zadržet. Nechtěl jsem, aby si Gerard myslel, že je to jeho chyba. Něco se zkrátka... pokazilo. Asi. Snad se to taky spraví.

„J – je m – mi to líto." Gerard se mě snažil setřást, ale nenechal jsem ho.

„Gee. Zvládneme to. Tohle přece není konec světa."

(Zatím)

„N – nechápeš to. Nevrátíš se domů. Už n – nikdy. Neuvidíš svoji rodinu a další l – lidi, na kterých ti záleží a kterým záleží na tobě – "

Už jsem ten pláč nemohl dál zadržovat. Nemyslím, že by mi na někom z roku 1991 vážně záleželo, ale...

Na co si to hraju. Pořád jsou to mí rodiče. Začíná mi vážně chybět, jak na sebe každý den křičeli...

„No tak. Nebreč," řekl jsem přesto. Gerard se z ničeho nic otočil a dlouze mě políbil.

„Jak si do prdele pořád udržuješ ten pozitivní přístup? Uvědomuješ si, co se stalo? Že je válka? Že jde po mě a tím pádem i po tobě gestapo?"

„Jo. Já vím."

„Tak... "

„Přežili to i jiní lidi. Máme jenom dva roky do konce. Prostě... se někde zašijeme a... " Začínalo mi docházet, jak absurdně zním. Někde se zašijeme. Ha, a kde asi? V lese? Co budeme jíst?

„Bože." Gerard si utřel slzy a trochu se uklidnil. „Tohle se nikdy nemělo stát. Fungovalo to skoro padesát let, tak proč zrovna teď... "

Umřeme. Umřeme. Umřeme. Proti své vůli jsem chytil Gerardův pesimismus.

„Celé to mají na svědomí duše. Teda fragmenty duší. Je to už dávno, co někteří lidi zjistili, že si můžou půjčovat duše ostatních a využívat je ve svůj prospěch. Taková lidská duše má obrovský potenciál... to jenom tělesná schránka ho drží na uzdě. Ale když se jí zbaví... "

Vzpomněl jsem si na příběhy, co mi vyprávěla babička.

„Představ si duši jako vodu. I když použijeme něco na první pohled uceleného, třeba kus látky, voda si vždycky najde cestu skrz. To proto, že jsou tam pořád malé skulinky... i když je nevidíme. S lidskou duší je to stejné. Najde si cestu skrz, dokonce i ke konstrukci celého času. Zjednodušeně řečeno, dokáže ovlivňovat součástky, zpomalit je nebo úplně zastavit. Takto nadaní lidé dokázali pomocí duší ostatních zastavit čas úplně... ale nebylo to zadarmo. Většinou se nechaly unést mocí a začali duše sbírat, takže už se ke svým majitelům nikdy nevrátili. Tak se to zakázalo. Dokonce se začal používat nějaký druh obranného kódu. Už jsme sice nemohli využívat celé duše, aby zastavili čas úplně, ale pořád můžeme získat jejich fragmenty a vytvářet tak časové smyčky. Tyhle části duší jsou ale mnohem slabší, takže nepohnou s celou Realitou, neovlivní celou konstrukci. Takže Realita okolo plyne dál. "

Snažil jsem se to všechno pochytit. Gerard po mě hodil smrtelně vážný pohled.

„Pamatuješ, říkal jsem, že nevadí, když někoho zabiju, protože to nejsou skuteční lidé. Nebyli, protože nejdůležitější části jejich duší to tady celé držely pohromadě. Lidská duše je nesmrtelná, Franku. Smyčka by nikdy neměla skončit, dokud nebudu chtít." Zamrazilo mě. Logicky jsem věděl, že je něco špatně, ale tohle mě děsilo. Gerard si povzdechnul.

„Je možný, že jsem to tvrdil jinak, ale nechtěl jsem tě vyděsit. Ale nemáme čas na tlachání. Musíme dolů. Hned."

„Dolů? Myslel jsem, že – "

„Jo, je to nebezpečné, ale nemáme na výběr. Musíme zmizet, dokud to jde, jestli chceme mít alespoň nějakou šanci na přežití. Dokud nás chrání tma." Naposled jsem se zadíval na trosky staré chajdy. A šli jsme.

Už po prvních pár krocích v černotě lesa jsem měl nutkání se vrátit. Ale věděl jsem, že nám nic jiného nezbývá, tak jsem Gerarda křečovitě chytil za ruku a navzájem jsme si pomáhali při sestupu. Co chvíli jeden z nás zakopnul o kořen nebo se praštil o přečnívající větev, ale naštěstí jsme se brzo dostali na trochu rovnější terén. Když už nehrozilo takové nebezpečí zranění, zrychlili jsme. Poslední úsek mezi okrajem lesa a Gerardovou chatou jsme běželi. Pořád jsem se ho pevně držel.

Vrazili jsme dovnitř tak prudce, až se velká váza na stole nebezpečně zakymácela. Sáhnul jsem po vypínači, ale Gerard mě zarazil.

„Uvidí nás." Místo elektřiny zapálil malou svíčku. „Vem si jenom to nejnutnější," řekl ještě, než zmizel v ložnici. Začal jsem po zemi sbírat svoje osobní věci. Moc toho nebylo. Gerard se za chvíli vrátil s hromadou konzerv a mě poslal k jezeru pro vodu. Nakonec jsme do dvou batohů (jednoho místního a jednoho z budoucnosti) dokázali vecpat čtyřdenní zásoby jídla a vody (teda, vody bylo tak na den, ale doufali jsme, že k té se nějak dostaneme), teplou deku, dvě Gerardovy knihy (chtěl si jich vzít mnohem víc, ale potřebovali jsme místo na konzervy a z papíru se člověk moc nenají), zápalky, rybářský háček s vlascem a několik dalších maličkostí, co by se mohli hodit.

Pak nastal čas zahladit stopy.

***

Zítra je volno, takže plánuju sedět u počítače a psát... protože v pátek přece vůůůbec nepíšeme test z fyziky... na kterou se vůůůbec nemusím učit...

#Prokrastinace4ever