To the End

7.

Bál jsem se ho... vypadal přitom jako nějaký maniak. A pak, místo aby ho nějakým způsobem omráčil, jak jsem očekával, že to udělá, mu podřezal hrdlo.

Doopravdy ho zabil a to tím nejkrvavějším možným způsobem. Hned na to přiběhla po schodech dolů žena zhruba stejného věku s vlasy barvy zářivé blond – očividně odbarvené. Jakmile spatřila svého muže na podlaze v kaluži krve, v mdlobách spadla na zem. Měl jsem silné nutkání udělat to samé, ale nějak se mi podařilo vydržet a dokonce se i nadechnout. Snažil jsem se něco říct, cokoliv, abych to šílenství zastavil, ale sotva jsem dokázal pohnout se rty.

„G – Gerarde... " Slova vyšla jenom jako slabé sípání. Vůbec jsem nechápal, co se tady děje. Opravdu ho zabil? Proboha proč? A co Luisa – ovšem, Luisa, ta malá holčička...

„Maminko?" Bylo jí teprve sedm, ale i tak nejspíš pochopila, že je něco špatně, když se maminka s tatínkem nehýbali... a tatínek měl v krku díru. Gerard se na ni usmál, ale rozhodně ne tím veselým a přívětivým úsměvem z pohádek. Ne, usmíval se jako Charlie Manson. A to už měla malá Louisa nůž pod krkem. Tentokrát se mi konečně podařilo promluvit.

„Gerarde, ne! Vždyť je to ještě dítě - "

„Aha, takže ji mám jako jedinou nechat naživu, aby se až do večera mohla kochat pohledem na svoje mrtvý rodiče?" Odpověděl překvapivě klidně a rozvážně, ale třásly se mu přitom ruce a z čela ztékal pot.

„P – prosím... " Ale neslyšel mě. Dětský křik – a Louisa ležela na zemi v tratolišti krve. Dlouhé, světlé vlasy jí zakrývaly obličej a světle zelené šaty pomalu získávaly karmínový odstín.

„Gerarde... no tak... " Stál jsem na zemi jako přikovaný, naprosto neschopný jediného pohybu. Chtěl jsem se probudit doma v posteli, zjistit, že tohle je jenom nějaký druh příšerné noční můry, kterou způsobil horký letní vzduch z otevřeného okna, dát si k snídani kukuřičný lupínky s mlíkem a dál žít svůj nudný, běžný život. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

„Tak vstávej, sakra!" Gerard se pokoušel pomocí několika facek probudit paní Adriessenovou, jediného člena domácnosti, který byl ještě naživu. Já jsem se mezitím sesunul ke stěně a v ochranné pozici, která zabírala minimum místa, si opakoval, že je to jenom sen. Podle ženského křiku, který byl záhy výrazně ztlumen Gerardovou rukou, jsem usoudil, že se Gisela probrala.

„Tak co, ty skopčácká kurvo? Žiješ si tady jak prase v žitě, co? Nevadí ti, že lidi umíraj hlady? Dívej se mi do očí, když s tebou mluvim, do háje!"

Jenom sen. Obyčejná noční můra. Za chvíli se probudím.

Gerard ztišil hlas do zlověstného šepotu. „Chcípni v pekle, a až tam potkáš Führera, vyřiď, že ho pozdravuju." Poslední rána... tentokrát do srdce. Ticho. Snažil sem se kolem sebe vytvořit nějakou neviditelnou clonu, magický štít, který by mě ochránil. Byl jsem si jistý, že v příštích okamžicích mě Gerard popadne, zabodne ten nůž do srdce taky mě... a umřu dřív, než jsem se vůbec narodil. Ale místo toho zazněl smích.

„No tak – Frankie! Líbilo se ti to, Frankie? Frankieee?" A celou dobu se smál, smál se jako šílenec.

„Život je krááásnej! Život je zkurveně krásnej, když někdo chcípne místo tebe! Nemyslíš, Frankie? No nemám pravdu? Hahaha!" Jakoby neměl nikdy přestat.

„Mengele, Ishii a taky ta Buchenwaldská čubka, všichni shořej v pekle! Viděl jsem je, všechny jsem je viděl, sadistický anděly smrti... viděl jsem je, do háje! Ale dojde na ně... na všechny na ně dojde, svině nacistický! Na všechny... " Přísahal pomstu světu, dezorientovaně pobíhající z místa na místo mezi třemi mrtvolami a smál se.

Smál se úlevou... smál se, protože byl šťastný, doopravdy šťastný a já si nebyl jistý, zda chci vědět proč.

„Frankie, no tak, ty nemáš radost? Vůbec nemáš radost?" Pokoušet se něco říct by bylo dozajista zbytečné. Byl jsem rád, že vůbec dýchám, i když dost nepravidelně. Pozoroval jsem celou tu šílenou scenérii s vyvražděnou rodinou a Gerardem motajícím se okolo. Vypadal, že brzo omdlí, ale svou teorii už jsem nestihl potvrdit, protože ještě předtím se před očima zatmělo mně.

Skončil jsem v bezvědomí už potřetí za poslední dva dny, uprostřed války, s vraždícím maniakem, který mezitím o tři metry dál prohledával vitríny s bůhví čím.

Probudil jsem se v nějaké posteli. Gerard seděl kousek ode mě cigaretou v ruce a zíral do prázdna. No ano, byl to jen sen, že? Teď jsme zpátky v té jeho chajdě a je krásný, letní den...

... úplně stejný, jako byl včera, až na jeden detail...

Tohle rozhodně není Gerardova chata. A v jeho druhé ruce je nůž, ten, který jsem naposledy viděl zabodnutý v hrudy Gisely Adriessenové. Omytý od krve, ale je tam. Prudce jsem se posadil s úmyslem začít ječet, ale Gerard mě zarazil podivně tichým a rozvážným hlasem.

„Promiň." 

Jedno slovo jako omluva za tři mrtvoly. Fajn... ale jemu to zjevně stačilo, protože hned na to se zvedl, sebral ze země ruksak plný... dejme tomu, že něčeho jiného než zkrvavených částí lidského těla a vyšel z místnosti. Cigaretu vyhodil z okna, kterým jsme přišli. Mrtvoly byly pryč, jenom do podlahy zůstávaly zažrané tmavorudé skvrny od krve.