To the End

16.

Houf ozbrojenců vtrhnul na nějakou oslavu. Hosté, doposud veselí vlivem šampaňského začali panikařit. Několik dam dokonce omdlelo. Ostatní se schovávali pod stoly. Začala střelba. Kulky se odrážely od stěn, několik jich schytali uniformovaní důstojníci. Ale nikdo doposud nepadl k zemi mrtev – útočníci nemířili na srdce a další důležité orgány. Zdálo se, že chtějí jen vyvolat zmatek. Konečně jsem se vzpamatoval a vlezl pod stůl k ostatním. Hledělo na mě několik vyděšených tváří... a k tomu jedna prázdná.

„Franku? No tak, vstávej!" Gerard se mnou dost nešetrně třásl. Chtělo se mi spát. Trvalo nějakou chvíli, než jsem si uvědomil, kde jsem. A taky, že mě bolí celý člověk, jak jsem usnul na tvrdé zemi. Ale pořád byla tma, takže jsem mohl spát nanejvýš hodinu. Proto jsem nechápal, proč mě Gerard u všech nácků musí budit.

„Hmmm? Co se děje?"

„Musíme pryč." Konečně jsem se probral.

„Proč? Kam pryč?"

„Vůbec jsem tady nechtěl usnout, ale usnul jsem. Určitě nás něčím zdrogovala... chce se mi spát a bolí mě celé tělo. Udá nás essesákům. Ta holka je magor."

„Víš, Gee, tomu se říká únava. U většiny savců je to celkem běžný jev." Vstal jsem a urazil těch pár metrů, které mě dělily od postele. „A už mě nechej spát." Chytal jsem se ponořit zpět do blažené nevědomosti, ale Gerard mě nenechal. S nasupeným výrazem mi dal facku. Ne takový ten výchovný pohlavek, ale pravou, dost bolestivou facku.

„Hrabe ti?" Rukou jsem si mnul červené tváře. Gerard na mě chvilku jenom zíral s otevřenou pusou. Napadlo mě, že vím o něčem, co by si do ní mohl dát, aby vypadal ještě víc sexy, než při tom vypadal, ale radši jsem mlčel. A Gerard se rozbrečel. Jo. A máme to tu zas.

„K – když j – já... já se strašně bojím," dostal ze sebe mezi vzlyky. Přivinul jsem ho k sobě.

„Ššš. To bude dobrý. Klid. Nechceme vzbudit celý dům."

„Ty seš snad ještě divnější než já. Pořád nechápu, jak můžeš být tak v klidu, když víš, co se děje." Pokrčil jsem rameny. Sám jsem to někdy nechápal.

„Víš, jestli máme umřít, byla by škoda naše poslední dny strávit v hrůze a zoufalství." Gerard přestal brečet a dal mi pusu.

„To bylo krásný. Ale smutný. Ale krásný." Usmál jsem se a on mi úsměv opětoval. Pak ještě na moment zvážněl.

„Jsi si jistý, že tvojí babičce můžeme věřit?"

„Nejsem," odpověděl jsem po pravdě. „Ale jsem si docela jistý, že tady přežijeme minimálně dýl, než venku."

„To tvoje pozitivní myšlení mě přivede do hrobu."

„I to je možné. Ale neboj. Donesu ti na něj růže."

„Dones mi tulipány."

„Cože?" Gerardův hlas se přelil do znepokojivého šepotu.

„Dones mi na hrob tulipány. Moje máma je pěstovala. Fialový."

„Hm. Jak myslíš." Gerard mě místo odpovědi začal líbat. Už se začalo trochu rozednívat, ale pořád bylo šero. Možná tak půl páté ráno. Přejížděl jsem mu po stehnech a snažil se zůstat potichu. Moje babička sice byla dostatečně šílená, aby nás tady nechala bydlet za všech okolností, ale nebyl jsem si jistý, jak jsou na tom její rodiče. A Bonifác, ať už to byl kdokoliv.

Hladil jsem ho ve vlasech a vnímal teplo jeho těla. Předával jsem mu svoji energii a čerpal tu jeho. Cítil jsem přitom, jak z něj sálá horko. Nebylo to jako před pěti dny, kdy jsme byli oba opilí (on vínem, já podivnou skutečností) a bezstarostní, v bezpečí časové smyčky, ve válce, kde nepadaly bomby a neumírali lidé, jenom šuměl les a voda se třpytila tváří v tvář polednímu Slunci. Všude, kde se dotkla naše nahá těla, se objevil malý ohňostroj, který nám dával sílu překonat cokoliv. Všechny překážky a strasti, které na nás číhaly nejen venku, ale i v zšeřelých a zapomenutých zákoutích naší mysli. Přestal jsem se starat, jestli nás někdo uslyší. Přestal jsem se starat o všechno. Je to jenom další datum. Lidé trpěli v každé době, jako čisté duše uvězněné v tělesných schránkách a utlačováni předsudky. Přežili to jiní. Dokážeme to i my.

Nevnímal jsem moment bolesti, protože to, co přišlo potom, ho natisíckrát přehlušilo, jako kostelní chorál oproti slabému pípnutí. Splynuli jsme. Ale tentokrát to nebyla jen naše těla. Najednou jsme sdíleli svůj strach, své radosti a své touhy. Od té chvíle jsem věděl, že mi na mém starém životě nezáleží. Patřím sem a vždycky budu. Možná nám zbývají roky, možná jen pár dní, ale na tom nezáleželo.

Kdysi jsem četl, že lidská duše nemá počátek ani konec. Nemůže zaniknout. Lidská duše zkrátka je. Až teď jsem pochopil pravý význam těchto slov.

Gerard se na mě usmíval zpoza květované přikrývky. Po čele mu stékaly krůpěje potu a na rtech hrál spokojený úsměv. Políbil jsem ho na čelo a utopil ve své náruči.

„Víš... myslím, že tě miluju."

***

Tak. Za prvé se omlouvám, tohle trvalo trochu dýl, než jsem plánovala :D Ale měla jsem strašné dilema, jestli napsat smut scénu, nebo nenapsat smut scénu, protože, in all honesty, nic takového jsem v životě nepsala. Jenom četla, ale 99% v angličtině a tam na to mají tolik pěkných výrazu že to nakonec vyzní úplně krutě, ale v češtině to člověk fakt musí umět, jinak mám pocit, že čtu nějaké levné porno .-. Teda, nic proti levnému (gay) pornu, ale zrovna tenhle příběh by tak skončit neměl. Tak jsem udělala kompromis a nakonec to napsala takovým divným transcendentálním způsobem. (Musela jsem si hledat na googlu, jak se píše slovo transcendentální. Čeština je kurva těžkej jazyk :D)

Ale hlavně jsem teď měla takové všechnojenahouby období, takže jsem ani moc neměla náladu... jo. Už bych měla přestat kecat a jít spát :D Dobrou noc. Nebo ráno. Nebo odpoledne. Miluju vás^^