To the End

3.

Pozoroval jsem v zrcadle svůj zbrusu nový zjev. Béžové kalhoty (ano, přesně ty příšerné vykasané do pasu), károvaná košile a takové ty divné boty, co nosí lidi v černobílých filmech. Na Gerardovi tohle oblečení vypadalo skvěle. Já jsem si připadal jak model z titulky staré Burdy. Znova jsem se na sebe zahleděl v zrcadle. Dřív jsem si barvil vlasy na černo, ale to už mi skoro celé stihlo odrůst. Momentálně měly opět svůj přirozený hnědý odstín, o něco tmavší, než Gerardovy. To jsem ostatně měl možnost si ověřit, když se znenadání vynořil za mnou.

„To nevypadá špatně."

„Je to divný."

„Časem si zvykneš."

To jako že tady vážně chci zůstat... na delší dobu? Moment, existuje vůbec možnost dostat se zpátky? Právě jsem si uvědomil, že jsem se přenesl v čase o 48 let dozadu a místo abych začal šílet, hraju si tady na módní policii. A ještě si z toho dělám srandu. Bůhví proč jsem se o své momentální dojmy rozhodl podělit s Gerardem.

„Existuje nějaké vysvětlení pro to, že se mi nechce zpátky domů? A že mi ještě nepřeskočilo?"

Gerard obrátil oči v sloup. „Vyšší smysl, pamatuješ? Prostě tady máš bejt. Tečka. Nevím, co na tom chceš ještě vysvětlovat."

„Třeba proč si mě včera praštil do hlavy a odvlekl sem?"

Místo odpovědi si povzdechl. „Dobře. Máš alespoň nějakou základní představu o tom, co je to časová smyčka?"

Časová smyčka. To slovo mi nahánělo hrůzu. „Ne. Ale zní to děsivě."

Gerard se na chvíli odmlčel, jakoby si to celé rovnal v hlavě. Když konečně začal, víceméně tím potvrdil moje dřívější dohady.

„Řekněme, že dneska je 11. června 1943. Pak přijde noc a po noci ráno. A ráno bude 11. června 1943. Není na tom nic extra těžkého."

Ticho.

„...Jak dlouho už tady žiješ?"

„To záleží na tom, jaký je u vás rok."

„1991."

„Tak to bude 48 let přesně."

Přejel mi mráz po zádech.

„Chceš říct, že..."

Najednou zvážněl. „Těch 48 let se tady opakuje pořád jeden a ten samý den. Takže fyzicky nestárnu, ale už mě to tady začíná trochu nudit, to je fakt."

Bez varování mě vzal za ruku a vytáhl ven z chaty. Blížilo se odpoledne.

„Vidíš tam to rákosí?"

Ukázal na kraj jezera. (O tom jsem se nezmínil? Měl u chaty jezero. Jenom malé a mělké, ale bylo tam.)

„Za chvíli z něj vyplave kachna s pětičlennou rodinou. Bude hnědá s šedivou skvrnou na hlavě a o něco tmavším zobákem. Poplavou támhle k tomu břehu."

Asi po minutě se Gerardova předpověď naplnila, a to do slova a do písmene. Na tváři se mu objevil triumfální výraz.

„Vidíš? Znám to tady nazpaměť.''

V tichosti jsme pozorovali kachny, razící si cestu potemnělými vodami. Já s výrazem naprosté fascinace, Gerard nezaujatě, skoro znuděně.

„To je... "

„ ...příšerná nuda," doplnil za mě. „Čumim na to každej zkurvenej den."

V jistém smyslu to muselo být hrozné, zažívat den co den stále stejné události. Ale věčný život? Ten přece fascinoval lidi po staletí...

„Je po dvanácté," přerušil moje úvahy Gerard.

„Mám ze včerejška vařený brambory."

Po tomto vysilujícím proslovu opět zamířil do chaty – a já za ním.

U oběda jsme si povídali, hlavně o sobě. Bylo to úplně přirozené, jako bych se o 48 let zpátky v čase posunoval pravidelně jednou do týdne. Musím říct, že ty brambory chutnaly příšerně, ale přecejenom je válka a Gerardovy stále častější úsměvy to dokázaly spolehlivě přebít. Tedy až do chvíle, kdy jsem se zeptal na jeho rodinu.

„Jsou po smrti. Zůstal jsem tady jenom já."

Zavládlo ticho, jenom z venku se ozývalo slabé šumění stromů. Dál pokračoval pomalu a rozvážně, ale především hlasem prostým veškeré naděje.

„Schovávali jsme se v jednom nenápadnym kanclu, nebo možná spíš skladišti v budově jedný firmy, kde táta dřív pracoval. Nebylo těžké to domluvit, měl tam hodně známých. Věděli jsme, že schovat se bude nejmoudřejší řešení, hned potom, co nám nařídili nosit ty příšerné hvězdy..."

Hvězdy? To znamená, že...

„Bydleli jsme tam něco přes půl roky, víc ne. V jedný zkurvený místnosti, ke které byla připojená miniaturní kuchyň a koupelna. Každý den se nás tam mačkalo pět, protože Mikey si ještě dotáhnul kámoše, kterýmu zmizeli rodiče bůhví kde... "

Bylo to zvláštní, poslouchat takhle mluvit stejnou osobu, která ještě před chvílí vykládala vtipy o kachnách. Hlas měl nalomený a každou vteřinou hrozilo, že se rozbrečí.

„Ale nic netrvá věčně. Jednoho krásnýho dne někoho znenadání napadlo, že by byla velká prdel nás prásknout essesákům, nebo byl prostě jenom posranej strachy, to je mi celkem jedno, přísahám, že kdyby se mi dostal pod ruku..."

Nakrčil čelo a pomalu zakroutil hlavou, jako kdyby vyhodnocoval správnost své myšlenky.

„To je fuk. Ten den mě v podstatě zachránila moje umíněnost, nebo jak tomu chceš říkat. Samosebou mě štvalo, že musím každý den trčet s celou svojí rodinou v jednom pokoji bez možnosti vyjít ven, nebo se dokonce jenom podívat z okna. Donekonečna jsem se s nima hádal a vyčítal jim, že je vůbec před válkou napadlo přestěhovat se z Anglie sem do Holandska, jenom proto, že z téhle pitomé díry pochází náš rod nebo co... Kdybysme zůstali v Birminghamu, mohli jsme se těm sračkám úplně vyhnout."

Ze zdvořilosti jsem vynechal fakt, že Birmingham byl za války několikrát bombardovaný.

„Jednou v noci jsem tajně vylezl zadním oknem ven... a přísahal, že už se tam nikdy nevrátím. To jsem samozřejmě ve skutečnosti neměl v plánu, nikdy bych tam Mikeyho nenechal, ale byl to prostě takový divný pocit, že to mám udělat. Tu noc jsem strávil v lese. Nikdo si mě nevšimnul, žádná noční hlídka, dodneška nevím, jak se mi to povedlo. Ráno jsem se vrátil k oknu a chystal se nepozorovaně vylézt zpátky... ale pak jsem uslyšel mámu, jak křičí. Zpoza domu jsem pak už jenom viděl, jak je skopčáci ženou do nějaký dodávky. Všichni brečeli. Jenom táta ne. Ten hleděl do země. A já... "

Chtěl jsem ho obejmout, ale neudělal jsem to.

„Věděl jsem, že je vidím naposledy. A že s tím nemůžu vůbec nic dělat. A taky, že mám co možná nejrychleji zdrhnout – a přesně to jsem udělal. Nechal jsem je tam a bylo mi nanic z toho, že za poslední měsíc jsem se choval tak nevděčně a nikdy jsme se nestihli usmířit."

Zavládlo ticho. Už jsem to nevydržel, obešel jsem stůl a objal ho. Stáli jsme tak po dobu nekonečného okamžiku, poslouchal jsem jeho tiché vzlykání a mlčel, protože cokoli i sebevíc povzbuzujícího se v tom momentě zdálo směšně bezvýznamné. Pak zvedl hlavu a vážně se mi zadíval do očí.

„To všechno se stalo před čtyřiceti osmi lety... nebo taky včera. "