To the End

39.

„Franku, vzbuď se."

Zdálo se mi, že komáři ovládli celou planetu, vysáli z lidí krev a nahradili ji pomerančovým džusem, načež se ukázalo, že pomerančový džus nejenže dokáže krev skvěle zastoupit, ale také stimuluje části lidského mozku, které dřív zůstávaly v pozadí. Takže si náhle o poznání chytřejší lidstvo uvědomilo, že nemá smysl se vzpouzet, což dalo za vznik několika tragikomickým bestsellerům, ale především upevnilo postavení komárů jakožto vládců světa. Pak jsem šlapal vodu v hluboké studni s nesnesitelně ledovou vodou, zatímco Gerard mi pořád opakoval, že abych uspěl, musím se ponořit, což nedávalo smysl, protože tam dole na mě čekala jedině smrt utopením. Pak někde zazvonil telefon, ale než ho někdo zvedl, můj sen přerušilo probuzení.

Často se mi zdávají takové nesmysly.

„No konečně." Zpod hustých řas se na mě dívaly dvě temně hnědé oči. Rozespale jsem se posadil.

„Usnul jsi."

„To mi došlo. Proč jsi mě nevzbudil?"

Pokrčil rameny. „Nebyl důvod."

Byl jsem na sebe trochu naštvaný, že jsem se nedovedl udržet vzhůru. Těch pár hodin spánku mi vůbec nepomohlo - spíš naopak. Cítil jsem se mnohem utahanější, než včera večer. Doklopýtal jsem k oknu a opatrně rozhrnul závěs. Teprve svítalo, ale v ulicích už se tu a tam začínali rojit lidé.

„Tak... kdo jde první?" Ozval se Gerard.

„Měli bychom udělat ještě jednu věc, než půjdeme." Vytáhl jsem z batohu svíčku, kterou mi Gerard dal osmnáctinám.

„Alespoň... symbolicky."

Drželi jsme minutu ticha za Julii a ohřívali si přitom ruce u plamene, protože byla přece jenom docela zima. Rozhlížel jsem se po pokoji. Působilo to skoro depresivně, jak teď postrádal veškeré známky lidské přítomnosti, až na rozvrzanou postel a velkou skříň, které ovšem vypadaly, jako by se tam ocitli nedopatřením. Snažil jsem se alespoň vnímat tu ochrannou moc, kterou svíčka údajně měla mít, ale mému zoufalství to nijak nepomohlo.

Napadlo mě, že jsme ji možná měli zapálit dřív.

Chtěl jsem se zhluboka nadechnout, uklidnit, urovnat si myšlenky a být neskonale vděčný za to, že jsme oba naživu, ale ať jsem se snažil sebevíc, pořád jsem měl pocit, že ve mě něco odumírá, něco moc důležitého, a bylo mi z toho do breku. A pak moje vystresovaná mysl začala produkovat obrazy Juliina těla, které se brzo rozpadne v prach, a doufal jsem, že kolem nás bezstarostně poletuje její duch. To bylo to jediné, co mě uklidňovalo a zdržovalo od neuvážených činů. Víra. Jistota. Podle toho, jak Gerard popisoval funkci časové smyčky a všechna nebezpečí, která vznikla jejím zaniknutím, muselo existovat to Něco, které nás po smrti našich fyzických schránek zachytí ve svých sametových pavučinách a zachrání před pádem do bezbarvé, bezhmotné prázdnoty.

Opatrně jsem pohlédnul na Gerarda, který se zatím propadal do vlastní jámy výčitek, smutku a nenávisti.

„Myslím, že máme nejvyšší čas."

Trochu sebou trhnul, jako by se probral z transu.

„Chci, abys šel první," pokračoval jsem, „Protože venku v ulicích je to bezpečnější, než tady," dodal jsem, než se vůbec stačil zatvářit překvapeně.

„Nesmíme zapomínat, že jsme viděli mrtvou jen Julii. Je dost pravděpodobné, že někoho vyslýchali." Jak jsem mluvil, skrýval jsem se za fasádou racionálního smýšlení, snad abych Gerardovi dokázal, že mu dovedu být oporou. Ale uvnitř jsem měl pocit, že mě každé slovo bez milosti bodá do všech myslitelných, životně důležitých orgánů.

Gerard si rukávem utřel slzy. „Myslel jsem, že půjdeme spolu."

„Víš přece, co říkal Jösten," odpověděl jsem mu tónem kárající matky a zase jsem o něco víc znervózněl. Ztráceli jsme cenné minuty, které na jednu stranu mohly být nepodstatné, na druhou život ohrožující.

„Myslel jsem, že se na něj vykašleme."

„Gerarde, prosím. Je to tak bezpečnější. Krom toho jdeme za někým, koho zná."

Hrál si s mými vlasy, ale díval se přitom do země. „Nechci tě tady nechat. Ani chvilku."

Rázně jsem vstal a podal mu kabát. „Pár minut a vyrazím za tebou. Teď už běž. Prosím. Udělej to pro mě."

A Gerard to udělal. Hodil si batoh na záda, dal mi letmou pusu na líčko a v okamžení byl pryč. Slyšel jsem jeho kroky, jak sbíhal schody a pak ho pozoroval oknem, dokud nezmizel v jedné z ulic. Nějakým zázrakem jsme oba byli stále naživu a já se modlil ke všem božstvům, která mi přišla na mysl, aby to tak zůstalo. Do konce války zbýval ještě rok a půl, alespoň za předpokladu, že se Třetí říši v téhle verzi reality nepodaří vyrobit atomovku. To bylo skoro o rok víc, než doba, kterou jsem v této neslavně proslulé epoše lidských dějin zatím strávil. Ale teď už to bude všechno dobré. Zašijeme se do nějakého nenápadného bytu a společně to přečkáme. A po válce si najdeme nové přátele, kterým budeme vyprávět všechny naše zážitky, oni nám na oplátku poví ty jejich a budeme společně vzpomínat v klidu a pokoji našeho nového domova, plného vonných olejíčků a mís s ovocem.

Nemůžu se dočkat.

Udělalo se mi lehce nevolno, když jsem si vzpomněl, že přesně to mi říkala Julie předešlé noci, která se jí stala osudnou.

Ale pak už byl čas jít, nebo jsem v to alespoň doufal, protože neexistovala možnost, jak si ověřit, že už uplynulo deset minut. Naposledy jsem se rozloučil s další kapitolou mého života, s dalším blízkým člověkem, o kterého jsem přišel, ale ještě než jsem stačil vzít za kliku, zavadil jsem pohledem o zeď nad postelí, na kterou Gerard předtím schématicky ztvárňoval svoje časoprostorové teorie. Asi bych se na to vykašlal, koneckonců nešlo o nic víc než hromadu čar a několik letopočtů, nad kterými se možná někdy někdo pozastaví, až je objeví, a řekne si, že jejich autor musel být pořádný cvok, ale nepředstavovaly pro nás bezpečnostní riziko. Znal jsem ty kresby skoro nazpaměť. Kdyby ne, pravděpodobně bych si nevšiml, že k nim přibylo pár nových, které jsem neznal.

Těžko říct, kdy je Gerard nakreslil. Mohlo to být před tím, než naposled odešel do práce, ale toho bych si snad všimnul, takže zbývala možnost včerejška nebo dnešního rána, než mě vzbudil. Přibyly tři svislé linky. Jedna docela krátká, vedle ní jedna hodně dlouhá, od postele až do půli zdi; a za třetí začínala zhruba tam, kde končila první. Ne že bych z toho něco pochopil. Kolem nich zářilo několik hvězd, alespoň tak, jak mohly zářit nakreslené tužkou na loupající se omítce. Ale nejvíc ze všeho mě vyděsil nevelký nápis pod nimi. Dvě slova, která jsem ho naučil já sám, když jsem jemu a Julii vysvětloval princip herní Segy.

Game over.

***

Možná že naprosto selhávám v životě, ale na Wattpad si čas stále najdu... Hmm... Možná právě proto, že selhávám v životě :D

Taky je u vás takové vedro? Dneska jsem udělala tu chybu, že jsem se rozhodla jít si do města koupit hennu... Málem jsem se roztopila ._. Jasný signál, že bude bezpečnější strávit léto u počítače se zataženými závěsy ^•^

Jinak děkuju Luciiiisek77 za doporučení seriálu (Mr. Robot), protože je naprosto boží :33

A stále vás miluju <3