To the End

2.

Probudily mě paprsky slunce, prosvítající zkrze zavřené okno. V tom okamžiku začal můj mozek konečně pracovat, a to rychlostí srovnatelnou se stíhačkou, když vezmeme v úvahu, že normál se pohybuje někde mezi dospělým chodcem a dospělým chodcem na speedu. Myšlenky se střídali jedna přes druhou, přičemž dvě hlavní se neustále opakovaly. Kde jsem? Proč tu jsem? Bál jsem se vůbec pohnout, tedy do chvíle, kdy moji nepříliš dlouhou chvilku filozofie přerušil něčí hlas.

„Nevypadáš jako skopčák."

Okamžitě jsem se posadil (ve vybledlém fialovém křesle, jak se později ukázalo) a poprvé spatřil svého únosce. Byl možná o trochu starší než já. Hnědé vlasy mu v dlouhých pramenech spadaly do obličeje, na sobě měl plátěné kalhoty a šedé triko. Seděl na něčem, co vzdáleně připomínalo postel, s jednou nohou pokrčenou a cigaretou v puse. Po chvilce ticha, která se zdála být jako nekonečná, znovu promluvil.

„Budeš na mě čumět ještě dlouho, nebo mi prozradíš, co si zač?"

Pořád jsem se nedokázal přimět k řeči. Pak mi došlo, že jestli tady někdo má právo se ptát, jsem to já.

„Kde jsem?"

„Kde seš? Máš oči, pokud vim."

Ve vteřině odněkud vytáhnul nůž a podržel mi ho pod krkem.

„Ale jestli nechceš, aby to s tebou dopadlo blbě, radím ti odpovědět na moji otázku."

Dokonce i morálně založenému člověku, jako jsem já dojde, že ostří nože mají nad právem často převahu, takže jsem neváhal s odpovědí.

„Jmenuju se Frank Iero. Jsem z New Jersey, ale přes léto bydlím na vesnici u babičky – "

„Tak hele, přestaň si ze mě dělat prdel! Tomíci ještě nejsou ani u zkurvenýho Islandu."

Vzdálenost mezi nožem a mým krkem byla zredukována na polovinu.

„Mluvím anglicky, do háje!" Pak mi to došlo. „Ty ostatně taky, tak nechápu – "

„Děláš pro odboj?"

Přerušil mě najednou a ruka svírající nůž mu klesla zpátky k nohám. Najednou nebyl tak naštvaný. Dokonce by se dalo tvrdit, jeho poslední otázka byla položena z čisté naivní zvědavosti, asi jako když se malé dítě ptá tatínka, jak je možné, že děti nosí čáp.

„Cože to?"

„Ptám se, jestli děláš pro odboj."

Vztek se z jeho hlasu dočista vytratil a nahradil ho kamenný klid. Tvářil jsem se zmateně, ale ve skutečnosti mi začalo docházet, co se tady děje.

Ale ta představa se zdála tak fascinující, směšnou a nereálnou zároveň, že jsem se bál nad ní vůbec uvažovat. Přesto, že to do sebe všechno zapadalo. Zvláštní, bílá mlha, která se vzala odnikud. Podezřele neznámý les. Můj únosce, který se zajímá, jestli nejsem skopčák a v jeho domě (nebo spíš chatě) chybí jakákoli moderní vymoženost. Ptám se, jestli děláš pro odboj. Dějepis nikdy nepatřil k mým silným stránkám, ale tohle by snad došlo i děcku. Prudce jsem vstal.

„Ne. Nepracuju pro odboj. A mohl bys uhnout? Asi budu zvracet."

Tohle všechno se mi podařilo sdělit s klidem, který překvapoval (a děsil) mě samotného. O to větší překvapení bylo, když únosce s nefalšovanou hrůzou v očích skutečně uhnul a uvolnil mi tak cestu ke dveřím. Vyběhl jsem ven a třicetimetrovou vzdálenost mezi chatou a lesem jsem zdolal během okamžiku. Doběhnul jsem k nejbližšímu křoví, kde o chvíli později skončila můj dnešní (Včerejší? Několik desetiletí starý?) oběd. Couvnul jsem o pár kroků zpátky a vyděšeně pozoroval potemnělý les. Ne. Tohle přece nemůže být pravda. Za pár minut se probudím v nemocnici s hlavou v obvazech.