To the End

30.

Když jsem se ráno vzbudil, Gerard byl pochopitelně v tahu. Nijak jsem neměl náladu zase strávit den o samotě, zavřený v mrňavém, špinavém bytě se zatemněnými okny, ale zdálo se, že nemám na výběr. Vztekle jsem zabořil hlavu do zdi – nebo jsem se o to alespoň pokusil, ale všudypřítomné fyzikální zákony mi v tom bohužel zabránily. To by mě zajímalo, jestli se dají obejít, stejně, jako ty časové.

„Co blbneš?" Z kuchyně vylezla notně rozespalá Julie. Takže se tu asi hodně dobře šířej zvukový vlny. Nebo má fakt dobrej sluch.

„Přežívám. Jako všichni," odpověděl jsem a nebyl si jistý, jestli to říkám jenom z recese, nebo to myslím vážně.

„Tak až budeš hotovej, potřebuju tě na Hanoverský. Musíme odvézt další inzulin." V mojí rodné realitě by byla zdánlivě nekonečná jízda v nákladním voze jednou z věcí, kterým bych raději vyhnul, ale teď jsem byl rád, že se přes den alespoň nějak zabavím. Teda jinak, než si celý den promítat ty nejhorší scénáře, ke kterým možná zrovna dochází na Amsterdamské pobočce SD.

Hodili jsme do sebe lehkou snídani a vyrazili. Už se začínalo viditelně ochlazovat, což mě přivedlo k úvahám, kolik stupňů bude v našem bytě v zimě, když už teď musím spát pod třema dekama, abych nezmrznul, ale radši jsem těch úvah nechal, poněvadž na náladě mi zrovna nepřidávali. Pak jsem si samozřejmě vzpomněl na včerejší hádku s Gerardem a jak se mi z něj nakonec stejně nepodařilo nic vymáčknout. Zarazilo mě, jak prudce reagoval a když jsem o tom přemýšlel do hloubky, došlo mi, že to nedává smysl. Kdyby šlo o něco, co sám nemůže ovlivnit, pravděpodobně něco fyzického, neměl by nejmenší důvod mi to tajit. A kdyby snad na sklonku války začal s anorexií, což určitě nezačal, vzhledem k tomu, že nejspíš ani neví, co to anorexie je, využil by svůj herecký talent a přesvědčil mě, že si dá pozor, aby nevynechával jídla. A poděkoval by mi, že se o něj tak starám. Ale takhle jsem to zkrátka nechápal, ať jsem na to nahlížel z jakéhokoliv úhlu.

Ze světa depresivních scénářů, které moje mysl opět začala samovolně vytvářet mě vytrhlo až kvílení brzd. Julie nebyla zrovna nejlepší řidička, ale za to znala nazpaměť všechny opuštěné továrny a zapadlé uličky, ve kterých se dalo v případě nouze skrýt. Nikdo nás po cestě nezastavil, a tudíž neměl šanci objevit zásoby inzulinu, pečlivě schované v bedýnkách se zeleninou - tak pečlivě, až mi skoro začalo být líto, že nás nikdo nezastavil a nepokusil se je najít. I když zas ne natolik, že bych si doopravdy přál, aby nás někdo zastavil. Vzhledem k tomu, že jsem se narozdíl od Juliet nemusel soustředit na cestu, jsem měl šanci pozorovat válkou postihnutý svět, pěkně z bezpečí řídící kabiny. Asi mě to nemělo překvapit, ale většina nacistických pohlavářů, které jsme míjeli, vypadala zblízka jako úplně normální lidé, kterým válka víc bere, než dává.

Předali jsme inzulin a rychle vypadli. Nesnáším nemocnice. Ve všech historických obdobích. Dali jsme si s Julií pozdní oběd a společně nám čas rychleji ubíhal. Poprvé jsem měl čas poznat, jak je milá a přátelská. Chtělo se mi jí ukázat ten obrázek, co mi Gerard nakreslil a povyprávět jí všechno znova od začátku, tak, jak to doopravdy bylo s mým životem v budoucnosti, které už jsem si odvykl říkat přítomnost, časovou smyčkou a mojí babičkou, ale bál jsem se udělat něco tak zásadního bez Gerardova vědomí. Ten den se vrátil brzo. Ani se na mě nepodíval - asi byl pořád uražený. Váhavě jsem ho obejmul. Objal mě sice zpátky, ale cítil jsem, že to dělá jenom z povinnosti. Přesto nakonec stačilo pár vřelých slov, abychom se usmířili, i když jsme si to pořád nevyříkali, ale rozhodl jsem se, že na něj nebudu zbytečně tlačit. Za což jsem sám sebe o nějaký měsíc později začal hluboce nenávidět.

Podzim se pomalu měnil v chladnou zimu, přičemž v našem tajném útočišti bylo kupodivu stále k vydržení, i když jsem si na noc musel začít brát o deku navíc. Ze všech těch věcí, co mi předtím připadaly tak nevšední a dobrodružné se stávala každodenní rutina. Gerardovo ženské alter ego si omotávalo kolem prstu stále toho samého důstojníka SD a s pomocí někoho z Hankovy skupiny začali s instalací odposlouchávacího zařízení v kanceláři kohosi strašně důležitého a strašně zlého, jehož jméno jsem si nepamatoval. My s Julií jsme dělali to, co bylo zrovna třeba. Nejčastěji něco někam převáželi, nebo, což mě bavilo mnohem víc, seděli v tovární hale, naslouchali tajným plánům a tvářili se u toho důležitě.

Jednoho dne na sklonku listopadu, kdy jsme zrovna měli v plánu provozovat tu druhou činnost, mě Gerard informoval, že dojde domů dřív. Vyžádal jsem si od Julie povolení na něj počkat dole v přízemí, což mě ostatně napadlo jenom tak z nudy, a taky jsem měl takové zvláštní nutkání bezdůvodně seběhnout schody, protože chůze po těch pár metrech čtverečních, které tvořili náš skvostný apartmán, mě už přestávala bavit.

„Jaký byl den?" Přivítal jsem ho. Neviděl mě stát v průchodu, takže se trochu leknul.

„Co tady strašíš? Někdo tě uvidí."

„Jasně, přes zeď. Tak jaký byl ten den?"

„Normálka. Žiju." Svým slovům poněkud ubral váhu, když se hned poté chytil za čelo a posadil se na zem. Jako v nějaké pitomé tragikomedii.

„Moc živě nevypadáš." Okamžitě jsem svoje slova toužil vzít zpátky. Od té hádky, která už se musela odehrát nejmíň měsíc zpátky, jsme o tom vůbec nemluvili.

„P - přestaň s tím. Pro - "

Zpozorněl jsem. „Třese se ti hlas."

„Ne."

„Gee, prosím. Udělal jsem ti něco? Můžu za to já?"

„Franku, n - nemel blbosti."

„Ok, jestli melu blbosti, tak vstaň z tý podlahy a poď nahoru." 

„Jenom... Chvilku počkej."

Docházela mi trpělivost.

„Kdy na mě sakra konečně přestaneš hrát ty svoje divadýlka?"

„Prosím, nekřič," zašeptal vyděšeně a schoval si hlavu do klína. Posadil jsem se vedle něj a ztišil hlas - ne tak proto, že mi to řekl, jako spíš proto, že jsem nechtěl, aby nás někdo slyšel.

„Gee, prosím. Nemůžu to nechat být. Nemůžu, protože mi na tobě záleží, chápeš?"

Jalmile jsem to dořekl, propuknul v pláč. Přivinul jsem jej k sobě a nechal ho se vybrečet.

„Je to... Je to nějaká nemoc?" Zeptal jsem se opatrně. Gerard se hořce usmál.

„Něco horšího."

***

Oh... připadám si tak evil... :,)

Ale Bůh, ve kterého ostatně nevěřím, mě potrestá, jestli vás to uklidní. Zítra se jde do školy. Píšem test z chemie, zkouší se z frániny a co je nejhorší, máme tělocvik s Paní M. Paní M je ten poslední učitel, kterého byste chtěli mít na tělocvik, nebo vlastně kterýkoli jiný předmět, i když tělocvik je definitivně nejhorší. Plus jsme spojení s klukama, což znamená, že na mě bude řvát dvakrát tolik lidí, jak moc jsem useless. What a time to be alive.

Miluju vás <3