To the End

40.

Po tolika vyčerpávajících etapách se život proti vší pravděpodobnosti stal snesitelným, dokonce takřka normálním. Měli jsme s Gerardem vlastní byt, sice skromný, ale po měsících strávených v polorozpadlém baráku, kde jsme se museli mít na pozoru před každým zašustěním koruny stromu a klapnutím podrážky z ulice mi připadal jako oáza klidu a míru. 

Jenom vášeň tak nějak vymizela. Najednou se nedělo nic dobrodružného. Místo, abych si den co den dělal obavy, jestli se něco nepodělá, trávil jsem je krájením neforemné, odporně rozvařené cukrové řepy a nedobrovolným nasáváním výparů z vývařovny.

No, vlastně se přece jenom něco dělo - ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Gerard zase začal s pitím. Teda jestli s ním vůbec někdy přestal. Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale zatím mě pokaždé poslal na patřičná místa, nebo zavedl řeč jinam.

Až jednou došel opilý do práce. Ne moc, ale přece. Celý den jsem si ho pak držel u těla, aby neprovedl nějakou hloupost a stresoval se pokaždé, když mi byť jen na moment zmizel z očí. Měl jsem sto chutí se na něj vykašlat, ale v téhle podělané době nám oběma bohužel hrozilo něco mnohem horšího, než vyhazov.

Ale doma jsem byl připravený ho povolat k výslechu. Jen co jsem zavřel dveře, setřepal ze sebe boty vydal se směrem do koupelny.

„Kam jdeš?"

„Řekněme třeba na záchod?" Oplatil mi to stejně otráveným tónem.

Trpělivě jsem čekal. Zvracení jsem neslyšel - leda že by zvracel hodně potichu. Jakmile vylezl, vzal jsem ho za ruku a zatlačil do křesla v obýváku. Tvářil se nadmíru nechápavě.

„Děje se něco?"

„Samozřejmě, že děje. Můžeš mi vysvětlit, jak si tohle vůbec představuješ?"

„Ehm... co?"

„Přestaň ze mě dělat vola. Tohle už se ti vážně trochu vymyká kontrole, nemyslíš? Přijít opilý do práce? Uvědomuješ si, co všechno se mohlo stát?"

„Ale já přece... " Konec jeho odpovědi se utopil někde v moři výčitek. Nebo jsem alespoň doufal, že jde o výčitky. Jednu jsem mu vlepil.

„Ty jsi pořád ještě mimo, co? Výborný. Fakt výborný."

Po tváři mu steklo několik horkých slz. Vyhýbal se mi pohledem. Cloumal mnou vztek, ale pokusil jsem se uklidnit.

„Gerarde, prosím. Řekni mi, co se děje. Proč to děláš. Nemůžu ti pomoct, když ani nevím s čím."

„Nechci ti přidělávat starosti."

„Sám dobře víš, že takhle to není."

„Proč to prostě nemůžeš nechat být?" Postavil se a vyhrkl mu další proud slz. Propletl jsem jeho prsty s mými.

„Nechat to být? Co je to za otázku? Nejenom, že tím riskuješ, ale především ubližuješ sám sobě."

„Stejně jsme o tom už mluvili. A vážně nemám nic nového, co bych ti k tomu ještě řekl. Prostě... mi to pomáhá, protože potom nevidím - a hlavně neslyším - ty hvězdy."

Tak. A byli jsme u toho zase.

„Řekni mi toho o nich víc."

„Je to jako bolest hlavy, ale ne monotónní. Vystřeluje. A k tomu se mi míhají před očima."

„Proč se to neděje i mě?"

Gerarda jsem touhle otázkou poněkud vykolejil.

„Já nevím. Možná proto, že sem nepatříš - víš jak to myslím."