War-love-death

7

Byly to tři roky, co tu naposledy pršelo. Byl to ten den, kdy jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Tehdy jsem poprvé spatřila půlročního hřebečka, černějšího než nejtemnější noc s čokoládově hnědýma očima. Tehdy jsem ho pojmenovala Neptun- po planetě vládce vody.
Tři roky uběhli rychleji než bych si přála. Byli to úžasné hodiny, dny, týdne, měsíce strávené s mým vraníkem a matkou v mém domově. V obrovské vile, už jsem se necítila osaměle, nechodila jsem sama do okolních lesů, nesbírala barevné kvítky, neusínala s pocitem samoty.
S Neptunem jsem trávila celé dny, učila se o něm nové věci, spolu jsme přicházeli na taktiky jízdy a nacházeli kouzelná místa. Matka byla šťastná, protože jsem byla i já, a to bylo to, co teď ona potřebovala. Vidět mě se smát.
Ten den viděla můj úsměv naposledy.
Vyčerpaně jsem ležela ve své posteli, s úsměvem na tváři vzpomínala na krásný den strávený s Neptunem. Vrátili jsme se až za tmy a poté oba odpadli únavou. Maminka na mě, jako každý den, čekala. Vždy mi před spaním řekla, že mě má ráda a objala.
Vzbudil mě zvuk dešťových kapek narážející do domu. Temným domem, jsem se vydala pro sklenici vody, zamrzla jsem však, jakmile jsem koutkem oka spatřila světlo.
„Ne,“ vydechla jsem. Okamžitě jsem se vyřítila ke dveřím.
„Ne!“ zakřičela jsem tak nahlas, jak jsem jen dokázala, doufajíc, že někoho zbudím. Spěchala jsem k hořící stáji. Nohy se mi bořili do písku, vlasy padali do tváře, ale mě to bylo jedno. Vtrhla jsem do hořící budovy. Nečekala jsem, až mi přijde někdo na pomoc a začala rychle otvírat všechny boxy. Bylo to těžké, jelikož kov byl horký a těžký.  Koně měli strach, nervózně frkali a řehtali.
„Emelin,“ zakřičela matka, když jsem se konečně dostala k poslednímu boxu. „Okamžitě pojď ven! Řítí se to.“ Neposlouchala jsem. Nemohla jsem ho tam nechat samotného. Nemohla jsem ho nechat umřít.
„Neptune, neboj, dostanu tě odtud,“ slíbila jsem svému hřebečkovi. Nervózně přecházel v boxu, snažící se najít únik. Zabrala jsem za těžká vrata a trhla. K mému zděšení se ani nehla. Zkusila jsem to znovu, ale nešlo to.
„Prosím, ne.“ Mumlala jsem a tahala za zaseklá vrata. „Pohni se sakra!“ vykřikla jsem.
Neptun se postavil na zadní, předními divoce vykopl. Uskočila jsem, když se kopyta dotkla horkého kovu. Pohlédla jsem do jeho očí. Byli prosáklé strachem. Znovu kopl, dveře se stále nehnuli.
Okolo mého pasu se objevily ruce, začaly mě tahat ven. Daleko od mého vraníka uzavřeného v hořící stáji. Začala jsem křičet, dotyčný nereagoval. Vytáhl mě ven a položil do písku.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy, ale on mi zastoupil cestu. Moje slova se zasekla v hrdle, jakmile jsem pochopila, kdo přede mnou stojí. Byl to docela vysoký voják v brnění a helmou na hlavě, tudíž jsem mu neviděla do tváře. Jediná část, kterou jsme spatřila, byly zelené oči. Ustoupila jsem o krok do zadu. Vyděšené oči jsme znovu upřela na stáj, když jsem zaslechla výkřik. Bleskově jsem se otočila, hrůzou jsme padla na kolena. Můj dům byl v plamenech a nikdo nevycházel ven. Očima jsem pátrala po okolí. Někde musí být. Volala na mě, musela být blízko. Musela se dostat ven! V tom jsem ji spatřila. Ležela v písku někde uprostřed stájí a domem.
Rychle jsem se rozběhla, padla jsem u jejího těla na kolena a přivinula si ji do náruče.
„Mami,“ slzy mi tekly proudem. Na boku měla bílou látku prosáklou krví.
„Jsme v pořádku,“ zašeptala, ale já věděla. Věděla jsem, že není v pořádku. Že nic není v pořádku. Silně mě objala a já věděla, že je to naposled. Jednou rukou mě hladila po vlasech, zatímco druhou mě k sobě tiskla. Plakala jsem, zatímco ona mi šeptala uklidňující slůvka, že vše bude v pořádku, že se z toho dostaneme a zase budeme žít. Ale byli to jen lži. Lži, které měli uklidnit, přestože vypalovali díru do srdce, protože to není pravda.
Znovu mě pár rukou popadlo pod loktem, ale já se ošila. „Ne, prosím ne, neubližujte ji, neodvádějte ji,“prosila matka tisknoucí mě k jejímu slabému tělu. Ale bylo pozdě. Vojáci mě vytrhli z její náruče a odvedli. Naposledy jsem slyšela její hlas, křičící moje jméno.

 „Co tu děláš?“ Mužský hlas se ozval blízko mého ucha. Bleskově jsem se otočila. Zatajila jsem dech. Pár centimetrů ode mě stál bojovník s nahou hrudí, neposednými hnědými kudrlinkami, které mu spadaly do čela a svalnatou postavou. Oči barvy mechu se zabodly do mých-studánkově modrých. Moje hruď se divoce zvedala, zhluboka jsme dýchala, mé srdce rychle bušilo ze strachu. Nebyl to však strach z nachytání, ze kterého jistě bude problém. Byl to strach z něho. Harrolda.
Tázavě pozvedl jedno obočí a já si vzpomněla, že mi položil otázku. Měla bych na ni odpovědět, než dostane podezření a situace bude ještě divnější. Polkla jsem.
„Já-ehm… starám se o koně.“ Prosím ne, nekoktej!  Musíš se sebrat a potom co nejrychleji vypadnout!
„Lžeš,“ procedil skrz zaťaté zuby. A jaj. „Tebe jsem tu ještě neviděl… Keira se stará o koně.“
Bože, co teď? Když řeknu pravdu, určitě to na mě práskne, a já budu v průšvihu. Nebo Keira, nezaslouží si být potrestána kvůli mně. Nic neudělala. Jen mě poslechla…
Popadl mě za paži a trhnul se mnou, lehce jsem vykřikla.
„Já- prosím pusť mě. Čeká mě práce, pokud se nepřipravím, potrestají mě.“ Nepoznávala jsem vlastní hlas, šeptavý a prosáknutý strachem.
„Nikam tě nepustím, dokud mi neprozradíš, co jsi tu dělala.“ zavrčel hrozivě. Pevně si mě k sobě přitiskl, pohled jsem měla upřený do jeho hrudi, skoro jsem se jí dotýkala…
Ozvala se rána. Harold okamžitě vzhlédl, očima zabloudil za mě. Hledajíc známky nebezpečí překvapeně rozšířil svá kukadla. Natočila jsem hlavu, abych viděla jeho směrem, nevěřila jsem vlastním očím.
Černý hřebec stál na zadních nohou, v očích blesky, předními nebezpečně kopal před sebe do vrat. Zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že jsou nastevřené. Stačilo pár bouchnutí, a otevřou se úplně.
Musela jsem je špatně zavřít…
Snažila jsem se vytrhnout z pevného sevření, ale bylo to marné. Bojovník mě strhl za sebe, svoje tělo použil jako štít. Nepouštějíc mojí ruku opatrně vykročil vpřed.
„Neboj se,“promluvil konejšivým hlasem. „Není se čeho bát. Žádný oheň tu není.“ Pořád pomalu postupoval k boxu. Našlapoval opatrně, snažil se nedělat prudké pohyby, nebo být hlasitý.
Vykulila jsem své oči. Oheň? Ale… ne! To není možné. Není možné, aby to byl můj hřebeček. Ale je mu tak podobný…
Vždyť byl uvězněný. Vrata byla zaseklá. Nešla otevřít, nikomu nemohla jít. Nikdo se pro něj nevrátil. Nechali ho tam, stejně jako já. Všichni se starali o mě a matku. Nikdo se nezajímal o koně v hořící stáji.
Myslí mi blesk obrázek vysokého bojovníka dostávajícího mě ven ze stáje. Bojovníka s mechově zelenýma očima.
Do hrudi mě uhodilo poznání. To on mě vytáhl od Neptuna. To on chyběl…To jeho jsem neviděla, když mě odváděli. Vrátil se snad pro Neptuna? Vrátil se do hořící stáje, aby zachránil černého hřebce?
„Děkuju,“ zašeptala jsem, čímž jsem ho naprosto vyvedla z míry. Zahlédla jsem, boj smíchaný se zmatením v jeho očích. Netušil, za co mu děkuju. Nevěděl, zda tu má hřebce nechat a rozběhnout se za mnou, nebo se postarat o rozčílené zvíře. Využila jsem toho a vytrhla svoji ruku z jeho pevného sevření, a rozběhla se daleko od nich.
Naštěstí pro mě, si vybral tu druhou možnost, a já rychle utekla.