War-love-death

37

Nedokázal od ní odtrhnout pohled. Prohlížel si jí, hledajíc jakýkoli náznak změny. A ta se ukázala. Aniž by postřehnul jakýkoli její pohyb, převalila ho a znovu se posadila do jeho klína.

Zhluboka dýchala, vyděšenýma očima pozorovala jeho tvář, přičemž se snažila uspořádat divoké myšlenky plující ji hlavou. Nestíhala. Absolutně nestíhala zařazovat všechny vzpomínky napadající její hlavu.

V jednu chvíli jasně viděla rozzářenou tvář své matky, pýchu v jejích čokoládových očí, když poprvé seděla v sedle a zasáhla s lukem střed cíle. Ani nevěděla, že tyto vzpomínky stále má. Dokázala si vybavit každičký detail ze dne, kdy konečně přemluvila matku, aby se podívala na její pokrok. Na vrásky na matčiným čele, jelikož se bála, aby se jí dcerka nezranila, přesto šla a podporovala ji v jejím koníčku.

A v druhou ležela v těsném obětí silných paží, tisknoucí ji ochranitelsky ke svému tělu. Celé tělo měla zpocené a vysílené, přesto neměla potřebu spát. Nechtěla dělat nic, než ležet v jeho náručí a nechat jeho ruce líně bloudit po její nahé pokožce. Spokojeně zamručela, načež unaveně zvedla hlavu a narazila do smaragdových očí z části skrytých pod tmavými kudrlinkami.

Než se však stačila vzpamatovat, stála uprostřed stanu potříštěná krví s nožem v ruce a nehybným tělem před sebou. Zírala na prázdné hnědé oči bojovníka, jehož tělo bylo dočista nahé. Vzpomněla si na svůj vyděšený prosící hlas, když se na ní sápal. Ne rána, které zasazovala.  Nůž, jež vrazila do jeho srdce…

Jako z transu trhla rukou, načež vyděšeně odhodila zbraň z pevného sevření prstů. Rozšířená kukadla upřela na prázdné dlaně, jež ještě před několika vteřinami viděla umazané od krve. Od krve mladíka, jehož zabila. Zoufale zavrtěla hlavou, na mysl se jí draly slova splývající s myšlenkami, ale ona je nechtěla vidět. Už si nechtěla vzpomínat. Bylo to příliš. Bolest a strach. Tolik toho na ní doléhalo a ona nechtěla nic jiného, než ticho, klid a samotu. Čas na přemýšlení.

Dlaněmi se opřela o Haroldovu hruď, načež se odrazila a vyšvihla na nohy. Nedokázala zastavit své splašené srdce, které ji navádělo, aby utekla. A tak ho poslechla, nechtěla bojovat, nechtěla se mu bránit. Chtěla jen samotu.

Kroky ji přišly strašně těžké, celkově si přišla nadměrně hlasitá a pomalá. Nedokázala překonat tak jednoduchou vzdálenost ke dveřím, aniž by se nezamotala do vlastních nohou a neztratila rovnováhu. Kluzká podlaha, zaházená haldou oblečení, ji také zrovna dvakrát nepomohla, přesto nějakým zázrakem dokázala kolísání ustát a dostat se k dřevěným dveřím, dělící ji od svobody tohoto pochmurného pokoje. Avšak dřív, než stiskla chladný kov povolující ten těžký krám, je svalnatá paže zarazila více do pantů, div se nedostaly skrz na druhou stranu. Úlekem natočila hlavu na stranu, až moc dobře si byla vědoma, kdo za ní stojí; nikdo jiný v místnosti nebyl, což bylo přesně to, co ji znervózňovalo. Nechtěla s ním být o samotě. Nebála se ho. To rozhodně ne. Necítila ani ždibek strachu. Ale jisté nesympatie mezi nimi jiskřily, a ne mírným způsobem. Krotila se, aby nevybouchla. Byla stále rozhozená ze všech vzpomínek, které ji z ničeho nic zaplnily celou hlavu. Třeštila ji, pocit, že se každou chvíli rozskočí, rozpadne na miliony střepů, které už nikdy znovu nedá dohromady se jí zrovna dvakrát nezamlouvala, a proto musela pryč. Daleko z dosahu jeho rukou, očí, vůně, která ji neustále obklopovala a dráždila stále přítomné smysly. Pryč od jeho osobnosti.

„Nech mě jít,“ zašeptala. Nemohla si být jistá, zda jí rozuměl. V ústech měla sucho, rty vyprahlé a v krku ji nepříjemně škrábalo. Sklopila pohled ke špičkám svých bosých nohou, odřené a pískem zamazané nehty ji přišly poprvé tak zajímavé, až se jí z toho draly slzy do očí.

„Aby ses znovu pokusila vzít si život?“ Nechtěl vrčet, to bylo to poslední, co teď chtěl. Způsobit ji bolest a strach. Ale nemohl si pomoc. Všechny ty myšlenky, vzpomínky, kdy si myslel, že už se nikdy neprobudí, ho nutily uvažovat nad věcí, nad kterou nikdy nepomyslel. Nad vlastní smrtí. Nad životem, kterého by se pro ní vzdal. „Ne.“ Zavrtěl rázně hlavou, přičemž dlaň na dřevěné desce sevřel v pěst.

Prudce trhla hlavou, zabodávajíc ostrý pohled do smaragdové smrště. Netušila jakou emoci hledat, na kterou se zaměřit. „Kdybych se chtěla zabít, probodla bych se před tebou, nemyslíš?“ Vyplivla ostře, načež se znovu rychle otočila. Zabránila si vidět bolest v jeho očích, kterou mu její ostrá slova způsobila. Odmítla myslet na jeho utrpení. Nevěřila mu. Všechno posral. Zatajil ji celou minulost a stále ji odmítal odpovědět na její otázky. Nebylo proč tu zůstávat.

Silou trhla dveřmi, ale dřív než stihla pootevřít tenkou škvírku, s obrovskou ránou, znovu zapadly do pantů. Rozčíleně střelila pohledem za sebe, načež dlaní udeřila do Haroldovi hrudi. Nehodlala s ním zůstat ve stejné místnosti další minutu, nedokázala by se mu podívat do očí. Ne po tom všem, co jí udělal. Avšak jak bývá u ní zvykem, plány se jí nedaří tak, jak by měly.

Jakmile ho udeřila, využil její nestability, přitiskl si její zápěstí pevně k hrudi a rychle smekl. Natlačil ji mezi své tělo a těžké dveře, načež se pobaveně usmál nad jejím blesky sršícím pohledem. Miloval, když se vztekala. Dokázala ze sebe dostat tolik energie, o které se jemu mohlo zdát. Avšak nesnášel, když byla nepříjemná na něho. A právem. Trhalo ho to, ačkoli věděl, že si to zaslouží. Přesto jí odmítal říct pravdu. Dokázal ji alespoň trochu stále udržet v bezpečí a navíc… Nikdy by mu neodpustila.

„Okamžitě mě pusť.“ Zavrčela zvedajíc pohled z pevné hrudě do smaragdových očí.

„Už jsem ti řekl-“

„Nezajímá mě, cos řekl. Nezajímají mě tvé lži, kterými mě krmíš od začátku. Nech mě jít, nebo ti ublížím. Postarám se, abys už nikdy nepocítil slast v posteli, ani nikde jinde, to ti slibuju.“

„Ne.“

„Fajn,“ pokrčila rameny, načež dostála svých slov. Kolenem vystřelila přímo do jeho rozkroku, načež pevně sevřenou pěstí udeřila těsně pod jedno z těch nejuhrančivějších očí, které kdy viděla.

Překvapeně zamrkal nad bolestí. Byl zvyklý na fyzickou bolest, do rozkroku dostal díky nepozornosti během tréninků tolik ran, až chvilkami předpokládal, že nikdy nebude mít syna či dceru. Přesto byla fyzická bolest nepatrná. Opravdová byla na duši. Nevěřil jí. Opravdu si myslel, že nebude schopná ho napadnout, ale ona ho zase překvapila. Znovu ho vyvedla z omylu.

Rozčíleně sevřel Emeliny paže pevněji, přitiskl obličej jen pár centimetrů od jejího, přičemž ji naléhavě pohlédl do ztrápených očí. Necítil agresi vůči ní. Ale vůči sobě. Nenáviděl se. Všechno, co se stalo, způsobil on. Počínaje smrtí matky, gradující ztrátou sestry a končící poštvání jediného děvčete, na které mu opravdu záleželo proti sobě. Zřejmě byl prokletý. Všechny ženy v jeho životě mu byly sebrány. Ale u této to nedovolí. Ne, když ji konečně našel. Když sám sobě dovolil pustit ji ke svému tělu. Ke svému srdci. Nedovolí, aby se jeho srdce znovu změnilo v kamenné, přesto, že by to bylo moudřejší a bezpečnější.

Už jednou si ji k sobě pustil, a bude muset znova. Nevěří, že by ho přestala milovat. Ne potom, co spolu zažili. Ale, co když se mýlí? Co když se láska změní v nenávist? Hranice mezi tak hlubokými emocemi nejsou široké.

Jak se má zachovat, aby ji přesvědčil o svých citech?

Věděl to. Byla tu pouze jediná možnost. Přesto, že jí tím od sebe odežene, bude vědět, že ji miluje.

Nechá ji jít.

A bude moct pouze doufat, že se vrátí.