War-love-death

43

Probojovat si cestu k Emelin nebylo ani zdaleka tak těžké, jak by leckdo předpokládal. Každý přítomný, jež měl tolik statečnosti, nebo pravděpodobněji byl natolik zvědavý, aby zůstal, se mu klidil z cesty, jen, jak spatřili jeho pohled. Tvrdý a ostrý. Bez jediné známky něžnosti.

Ach ne, na tu nedokázal pomyslet ani v nejzašitějším koutě mysli. Na něžnost v tuto chvíli nebylo místo. Ne, když ji viděl bezvládně ležet s roztrhaným kusem hadru, jež nedokázal zakrýt ani to nejdůležitější místo. Místo, které patřilo jenom jemu. Ale oni to nerespektovali.

Jediným tahem přeřízl lano poutající ji k trámu a něžně ji přetočil na záda. Neunikl mu její bolestný sykot, jakmile se její zraněné pozadí dotklo chladného dřeva, jež mělo údajně představovat podlahu.

„Lin,“ zašeptal něžně, přičemž odstranil mokrý pramen kaštanových loken ze strhané tváře. Ničil ho pohled na ni. Na jeho anděla, jež právě představoval všechno utrpení světa. Jako kdyby ho vyvrhli z nebe a odsoudili k věčnému žití ve světě, ve kterém je bolest a utrpení na běžném denním pořádku.

„Lin,“ zopakoval naléhavěji, načež ji pohladil po tváři. Zalekl se, jakmile ucítil chlad na své kůži. Byla celá promrzlá. Musela okamžitě do tepla.

Aniž by se jedinkrát ohlédl na vojáky, jež se seskupili za ním, zvedl Emelin do náruče, načež se bez váhání vydal z popraviště.

„Harry?“ zamumlala potichu, jakmile nepatrně zatřepala víčky. Málem ji ze rtů unikl bolestný sten, cítila každý nepatrný pohyb jejího těla, avšak zadržela ho právě v čas. Nechtěla, aby se její zachránce rozzuřil ještě víc, jakmile by ji slyšel skučet bolestí.

„Šššš, nemluv. Jsem tu s tebou,“ zašeptal, nato si ji pevněji přitiskl k tělu.

S mírným oddechnutím, zabořila tvář do bíle košile, jež jako vždy obepínala každý sval na bojovníkově vypracovaném těle. Aniž by si to uvědomovala, strach ji pomalu opouštěl a nahrazoval ho nepřekonatelný pocit bezpečí. Už na ní nikdo nemůžu. Nikdo si netroufne přejít přes Harryho. Ne v tuto chvíli, když z něj vyzařoval takový vztek, který by dokázal skolit celou armádu. Byl pro ni štítem odhánějící pryč veškeré nebezpečí, rozcupovávajícího na kousky a chránící před okolím. Byl její ochránce.

Vlhké stěny skromného plachtěného obydlí, vyhřáté díky zapáleným loučím a menším ohněm rozdělaným uprostřed obrovského prostoru uvítal mladý muž, jakmile opatrně položil dívku do vysokého lože z chundelatých kožešin a dek, které se mu díky přátelům podařilo pro dívku obstarat. Věděl, že nepřijde v čas. Nesměl přijít na začátek popravy, všechno by jen zkazil. Musel zajistit rozruch, musel se ubezpečit, že rada bude pryč, nebo alespoň na odchodu až si pro ni přijde. To ale netušil, v jakém stavu ji najde. Ani v nejmenším by ho nenapadlo, jaký trest si pro ni ten zmrd připravil. Ani v tom nejbláznivějším snu by se o takový trest u jeho dívky neměl nikdo pokusit. Ale stalo se. A on ji znovu málem ztratil.

Nenávist. Čirá nenávist v něm dokázala kolovat, jakmile ji viděl zuboženou pod jeho tělem a doteky. Když si ji majetnicky před všemi bral prsty, ukazoval ji, kdo to řídí a šeptal ji slova, která slyšela pouze ona. To v něm vzbudilo vztek. Neovladatelnou emoci, díky které měl chuť zabít každého jednotlivého člověka, jež se zdržoval u jejího ponižování. Nehleděl na to, zda byli přinuceni se dívat, nebo to dělali dobrovolně. Viděli ji trpět a nepomohli jí, přesto že byli v přesile. Ale to si nikdo z nich neuvědomoval.

Ačkoli těch „bezpomocných“ bylo oproti vojákům stovka, nedokázali sebrat odvahu a vzbouřit se. Báli se moci, která se přímo před jejich očima rozpadala. Ale všichni byli slepí, neviděli, že rada nemá žádnou moc a popravou dívky, která měla nevyčíslitelnou hodnotu, se jí snažili získat zpátky. Jenže byli hlupáci. Místo, aby dívku použili ve válce ji chtěli zabít a odsoudit tak každého smrti, protože druhá strana by neměla slitováni. Když by nedostala to, po čem již tolik let touží, vzala by si za Emelin náhradu a ta by byla mnohonásobná. Všechny cenně vypadající dívky, by byly opravdu zotročeny a znásilňovány muži, kteří by neměli slitování. Nebylo by to jako v jeho táboře, kde si s nimi pouze hráli a svým způsobem i hýčkali. Připravovali si je, a ony si postupem času zvykly. To by na druhé straně neplatilo. Stačil by jediný křivý pohled jediné nesouhlasné slovo a zemřela by.

Věděl to. Protože tak zemřela jeho sestra.

Byla zabita druhou stranou kvůli němu. Nedokázal ji ochránit, když se vydali na lov do lesů, které tolik milovala. Nedokázal zabránit, aby ji unesli, protože si ji spletli s dívkou, kterou kvůli tomu nesnášel. Byla jí tak podobná. Tehdy netušil, jak moc.

Gemma nesnášel všechny zdi a hradby, které ji nutily zůstat v táboře, který jí nic nedával, pouze bral. Vysával z ní energii, jež doplňovala lovem. Prohánět se po lese na hřbetě její mléčně bílé klisny, ověšená všemi druhy zbraní v doprovodu dvou ochranářských bratrů ji dokázalo uvolnit tak, že celý její život v tu chvíli zmizel a nebylo nic než jen oni tři a les. Ohlušující ticho, mírný vánek a kus divé zvěře, jež se stala jejich kořistí.

Stejné vlasy, podobný věk a postava. Stejně krásné a nespoutané. A tvrdohlavé. Obě milovaly volnost.

Ale ani zdaleka nebyli tak důležité.

Gemma nebyla ta, která měla zachránit lidstvo. Spasit svět. Ukončit dlouhé války a konečně zajistit mír. Ona nebyla ta, která se zapřísáhla chránit budoucí královnu vlastním životem. Neupsala se k její dvojnici, to ji nikdo nedovolil, přesto, že to po ní vyšší vrstvy, kvůli její oslepující kráse, požadovali, její otec to rázně zamítl; jediná dobrá věc, kterou kdy pro svoji dceru vykonal. Přesto tento čin nezabránil její smrti.

Nenáviděl se za svojí slabost. Smrt své jediné sestry si vyčítal každý den svého života. Chránil ji, a přesto zklamal; nevšiml si jezdce za ním, který ji před jeho očima bodl do boku, načež si ji přehodil do sedla před sebe a navždy se ztratil z jeho očí.

Slýchával její zvonivý smích ve snech. Každou noc se k němu vracela a ukazovala mu novou, drastičtější podobu její smrti. Dokola si zažíval její ubodání, upálení či oběšení k smrti, ale to se ani zdaleka nevyrovnalo stažení zaživa z kůže. Část po části, každý milimetr orgánu chránící její tělo, postupně mizel a nakonec nastala pouze dívka stavěná z masa a kostí.

Její zelené oči ho pronásledovaly, zajišťovaly neklidné spaní plné bezmocných výkřiků, vzlyků a trhání s sebou, dokud nenastal východ slunce a on se konečně osvobodil z náruče nočních můr.

Trvalo léta, než poprvé odezněly. Den za dnem si je prožíval znovu a znovu, budil se uprostřed nocí zpocený a zadýchaný, nezáleželo, jakou energii ze sebe vydal a kolikrát denně se modlil, aby upadl do bezesného spánku, pokaždé si k němu našly cestu. Do onoho dne. Dne, kdy si o ni zažádal. Večera, kdy ji poprvé ochutnal, kdy usnul v jejím náručí. Bylo to poprvé, kdy se vzbudil a netušil, jaký sen se mu zdál. Nic se nepamatoval z noci, nic kromě jejích stenů a zkrouceného těla pod jeho, její výraz, když zažívala orgasmus, jejího šeptání jeho jména.

Přivlastnila si ho. Jedinou nocí si ho k sobě navždy přivázala, aniž by o tom měl jediný z nich zdání. Odkryla se mu podobně jako desítky jiných před ní, přesto v tom bylo mnohem víc. Nechuť, strach, ponížení a obrovská dávka lítosti. Ale nelitovala sebe, jejího příběhu, nebo snad situace, ve které se nacházela. Litovala jeho. Ačkoli toho o něm zdaleka tolik nevěděla, litovala jeho způsobů chování a přetvářky, jež musel absolvovat každý den.

Nedokázal poručit svému srdci. Jak dny ubíhaly, postupně se měnily v týdny a on každou chvíli trávil právě s onou dívkou, které se, aniž by věděl, odkrýval a ukazoval část sebe, kterou pohřbil spolu se setrou.

Vložil své srdce do dlaní dívce, kvůli které zabili jedinou ženu, před kterou se nemusel přetvařovat. Před kterou se mohl chovat, jak chtěl.

Zamiloval se do ní.

A byl připraven pobít každého člena tábora, pokud to bude nutné, jen aby ji ochránil.

Aby splnil slib své sestře.

Nebude chránit dívku, které se zavázal svým životem.

Ale dívku, jež si přivlastnila jeho ledové srdce.