War-love-death

30

„Mami, Mami.“ Křičela dívenka na černovlasou ženu stojící u jednoho z oken v obrovské místnosti naplněné honosným nábytkem. Děvčátko stálo u dveří, v rukou svíralo jakýsi špičatý předmět zabalený v šedivé látce. Silně si ho tiskla k hrudi v překrásných žlutých šatičkách sahající ji těsně, nad věčně odřená, od neustálých pádů z lumpáren, které vyváděla spolu s ostatními dětmi z vesnice, kolena.

Ale žena se neotočila, jako to dělávala pokaždé, kdy za ní dcerka přiběhla.  Nepohlédla jí s láskou do ušpiněné tváře a nerozpřáhla své paže, aby děvčátko zabalila do hřejivého obětí.

Stála u otevřeného okna a nechala teplé paprsky slunce dopadat na její zničenou tvář, pokrytou slanými cestičkami od neutišitelných slz. Ruce si pevně tiskla k hrudi, ze které měla pocit, že jí každým okamžikem vyskočí její rychle bušící srdce, jež bolestně naříkalo nad ztrátou jejího manžela. Věděla, že jednoho dne nastane tento okamžik. Okamžik, kdy toužila po smrti. Ale netušila, že ten den, nastane tak brzy. V době, kdy byli opravdu šťastní.

„Maminko?“ zatahalo zmatené děvčátko za sukni matčiných šatů, čímž konečně upoutala její pozornost. Po celé vesnici se nesl závan děsu a strachu. A děvče bylo moc malé, aby pochopilo, jaká tragédie v jejím životě nastala. Ale rozhodně nebylo hloupé. Chápala věci, které dětí jejího věku nedokázaly pochopit nebo vnímat. Zvlášť doma. Modrá očka upřela na tvář ženy, kterou milovala nejvíc na světě a okamžitě pochopila, že něco bylo špatně. Její maminka byla vždy veselá a krásná, nikdy se nemračila-pokud dívka neprovedla jednu ze svých lumpáren, to dostala vždy vynadáno. Ale teď dívce přišlo, že její matka zestárla nejméně o pět let. Divné čáry se usadily na čele, rudé oči s bolestí v očích upřené na dcerku, postoj těžký a ruce sevřené v pěsti tisknoucí k třesoucímu tělu.

„Maminko, proč pláčeš?“

Avšak odpověď nedostala. Namísto toho, se žena zhroutila na kolena a přitiskla si dívku, ke svému zesláblému tělu.  Dívčinu hlavičku položila na své rameno a hladila svůj poklad po vlnitých vláskách. Byla to jediné, co jí zbylo. Naděje na život. Život, pro který musí bojovat.

Život, který musí ochránit před nepřáteli.

Zprudka otevřela oči. Pot stékající podél spánků k hrudi, zvedající se v rychlém tempu od náporu rychle bušícího srdce, ji chladil po rozpálené kůži. Byla to léta, co se jí naposledy zdál tento sen. Sen, který byl ale víc, než opakující se noční můra. 

Vzpomínka na smrt jejího otce, Emelin provázela dlouhé měsíce po krutém zjištění, co se tehdy vlastně stalo. Její matka o tom nebyla schopna mluvit. Dny pouze chodila jako tělo bez duše, toulala se po obrovském stavení uprostřed vystrašeného města, jež se ocitlo bez pána. Lidé vyděšeně pobíhali okolo paláce, prosili o radu, o pomoc, co s nimi bude, když neměli co jíst ani pít. A to jen kvůli zatracené válce, která trvala předlouhá léta.

Ostražitě se napnula. Závěs stanu se pohnul, avšak nebyl to vítr, kdo manipuloval s látkou dodávající vnitřku stanu aspoň krapet soukromí.

Překvapeně zamrkala, jakmile drobná ručka klouzala po prázdné kožešině.

Rychle vyskočila na nohy. Celý prostor by se utápěl v temnotě nebýt jedné louče pověšené na trámu podpírající skromné stavení. Rychle se rozhlédla. Vše bylo na svém místě, stejně jako včera večer, kdy se s Harrym uložili ke spánku. Vše až na Harryho a jeho oděv. 

Rázným krokem procházel okolo tichých stanů. Noc pomalu u stupovala a na obrovské černé ploše se začaly utvářet malé červánky se směsicí žluté. Signál oznamující příchod nového dne. Nadával si, že souhlas se schůzkou. Nechtěl tam jít. Netoužil po plánování a vysvětlování situace, která nadešla. Nechtěl být nikde jinde, než v jejím náručí. Sledovat ji, jak mělce oddechuje, nasává jeho vůni, otírá se svým tělem o jeho a mumlá jeho jméno ze spaní. Toužil být u ní, až se probudí. Musí být u ní, až otevře oči a usměje se na něho. Slíbil jí, že u ní bude.