War-love-death

11

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Můj plán vyšel. Měla jsem chuť začít jásat, jakmile jsem projela bránou, avšak má svoboda by skončila dřív, než začala. A to jsem nehodlala dopustit. Už se tam nevrátím!

Celou noc jsem uháněla na Neptunovi daleko do lesa. Mířila jsem na sever- směrem k městům, směrem k civilizaci. Byla jsem tak šťastná, že jsem si neuvědomovala svoji únavu, dokud sluneční paprsky nedopadly na moji tvář skrz husté koruny stromů.

Zastavila jsem pár metrů od malého potůčku. Neptun těžce oddechoval po namáhajícím nočním běhu. Těžce jsem dopadla na zem, nohy jsem měla ztuhlé, skoro jsem je necítila. Opřela jsem se o vraníkovo tělo, zatímco jsem ze sebe shazovala těžké brnění. Zbavila bych se ho dřív, ale nechtěla jsem zanechat stopy. Stále jsem se cítila strašně blízko k táboru.

Byla jsem blízko. Jela jsem jen jednu noc, několik hodin, přesto jsem nebyla dost daleko. Tábor byl nejspíš jen několik desítek mil daleko. Možná ani to ne.

Nohu jsem opatrně položila do studené vody.  Ledové pramínky omývaly moji kůži, ale já byla zvyklá. Nabrala jsem si plnou hrst vody a přiložila si ji k obličeji.  Bylo příjemné cítit chlad v tomto horku, umyla si obličej a postupně celé tělo umazané od krve, prachu a potu z dlouhé cesty. Z vaku jsem vytáhla šaty, nožem jsem je upravila, aby sukně nebyla roztrhaná na cáry a zkrátila je na vhodnou délku do půli stehen. Sundala jsem veškerou výstroj svému společníkovi, a nechala ho, si odpočinout.

Svalila jsem se do měkkého mechu a voňavé zelené trávy. V ruce jsem pro jistotu svírala dýku v pouzdře. Zavřela jsem oči. Stále jsem sála čerstvý vzduch plný trávy, květin a hub. Poslouchala zpěv ptáčků vítající nový den. Užívala si pocitu, který mi tolik chyběl. Nechala jsem se vším unést, až jsem upadla do hlubokého spánku.

„Emelin, skoč do skladu pro zeleninu a ovoce. Všechna došla a pán si přeje, aby hostina byla hotová, než zapadne slunce.“ Anesteziin hlas se rozlehl celou kuchyní. Anastezin byla nejvýše postavená žena v táboře. Byla to žena nejstaršího člena rady. Měla na starost dění v paláci, hlavně kuchyni.

Přikývla jsem a rozběhla se do skladu. Poznala jsem, jak to tu chodí, celkem rychle. Bylo to pár měsíců, co jsem přišla o vše, na čem mi kdy záleželo. Ale já se vždy učila rychle. A tady se to hodilo. Pochopila jsem, že musím pracovat, jinak zemřu.

S mísou plné nejčerstvější zeleniny a ovoce, jsem se vracela dlouhou chodbou zpět do kuchyně. Dům, ve kterém byla kuchyň, byl obrovský, ale dalo se v něm vyznat.

Nadskočila jsem, když se za mnou ozval mužský smích. Nevěděla jsem, komu patří. Nesetkávala jsem se s muži často. Většinnu času jsem trávila v kuchyni anebo v cele. Jen jsem pro něco šla.

Nevěděla jsem, proč, ale zdálo se mi, že se o mě Anestezin stará, má za mě zodpovědnost a strach.   „Neřikej mi, že bys jí nechtěl. Je pěkně žhavá a svoji práci umí, jako ždáná.“

„Ne, po tobě bych ji už nechtěl. Žádná, kterous mi doporučil, už nebyla žhavá. Po tobě, už nejsou schopný pohybu.“ Zasmál se druhý hlas.

„To je pravda… V tom případě, jsem dostal nápad. Najdeme ti holku, která bude jenom pro tebe. Nikdo jinej se jí nedotkne. Aspoň dokud neřekneš. Pak najdeme jinou.“

„Skvělej nápad.“

„Nejspíš vidim první oběť.“ Cítila jsem pohledy upřené na mé záda.

„Cože?“ zasmál se znovu ten hlas.

„hej ty, počkej-stuj,“ zavolal na mě jeden z nich. Zarazila jsem se na místě, pomalu se otočila, místu s jídlem pevně svírala, oči upřené na zem. Avšak moje zvědavost mě brzy přemohla.

Můj pohled padl na dva, o něco starší kluky, než jsem já. Oba byli vysocí a svalnatí. Neměli na sobě žádné brnění, jako většina mužů, jen bílou košili, která jim obepínala silná ramena a břicho. Ještě jsem je tu neviděla, určitě bych si je pamatovala.  Pohled upřený na chlapce přede mnou. Byli dva.  Černovlasý a kudrnatý. Prohlíželi se mě hladovýma očima, sjížděli mé tělo zahalené v bíle látce sahající mi sotva pod zadek.

„No jasně, podívej se na ní. Je krásná, mladá a vypadá živě. To je přesně něco pro tebe. Třeba to bude jednoho dne i ona,“ zasmál se černovlasý chlapec, zatímco si mě prohlížel od hlavy až k patě.

„Kolik ti je?“ změřil si mě druhý. Hnědé kudrnaté vlasy mu padaly do smaragdově zelených očí.  Zdál se mi hezčí.

„Čtr-čtrnáct.“ Vykoktala jsem.

„A tvé jméno?“ Chtěl vědět dál.

„Emelin,“ zrak jsem měla sklopený, ale okamžitě jsem střelila tázavým pohledem po černovlasém chlapci lapající po dechu.

„Co je Zayne?“ Neodpověděl.

„Jak dlouho tu jsi?“ Zeptal se na změnu tématu.

„No… já-já nevím. Pár měsíců?“ Jeho pohled mě děsil. Znal mě. Něco o mě věděl.

„Ještě jsem tě tu neviděl,“ řekl zamyšleně. Jo, to já tebe taky ne, a stěžuju si? Ne!

„Anastezin mě moc z kuchyně pryč neposílá.“

„Pracuješ v kuchyni?“ Hlas černovlasého vyletěl docela vysoko. Neřekla jsem to právě?

Slabě jsem přikývla.

„Emelin,“rozlehl se chodbou Anasteziin hlas. Otočila jsem se. Pár metrů ode mě, stála vysoká žena ve žlutých šatech a složitým účesem z havraních vlasů. Ruce měla v bok, pohled upřený na chlapce za mnou. Vznešeným krokem se vydala k nám.

„Harolde! Zayne! CO tady děláte?“ Neměla zrovna přátelský hlas.

„No…my…ehm...“ Zakoktali se, přičemž si vyměnili bezradné pohledy.

„Přišli jsme vám říct,“ spustil Harold. „Že otec chce večeři již před setměním. Nehodlá čekat do západu slunce.“

Anestezin si je několikrát změřila pohledem, své ruce dala okolo mých ramen. „Tuto novinu už vím několik hodin. Přípravy jsou v plném proudu. Vlastně už by bylo vše dávno hotové a mohlo by se začít nosit na stůl, kdybyste nezdržovali Emelin.“

 „To rád slyším,“ usmál se kudrnáč andělskými rty.

Bez jediného slova, se Anestezin spolu se mnou otočila a vedla mě zpátky do kuchyně.