War-love-death

27

Les byl tichý, vysoké stromy dodávaly okolí příjemný chládek a husté koruny stromů se prohýbaly pod náporem těžkého vzduchu, čímž poskytovaly, za doprovodu ptačího zpěvu, lidskému sluchu příjemnou atmosféru. Pouze občasné zapraskání spadaných a nyní rozlomených větviček pod tíhou koňských kopyt, narušovalo poklidný les.

Den v sedle ji připomínal staré časy. Minulost strávená v lese v Neptunově přítomnosti ji chyběla, ale dnes si znovu připadala jako malá čtrnáctiletá dívka, prohánějící se mezi stromami v koňském hřbetě.

Ale ona už nebyla ta malá holčička, co se vesele projížděla a vracela se po setmění domů. Byla to jediná dospívající žena, která se stala bojovnicí. Dívkou, která má chránit tábor-svůj nový domov, který ze srdce nenávidí. Znechucení ji naplňovalo pokaždé, kdy jen pomyslela na fakt, že po ní chtějí takovou oběť. Proč by měla riskovat svůj život kvůli pár staříkům a jednomu mladému klukovi, kteří celé dny vysedávají, jedí a pijí a přitom vymýšlí nové způsoby, jak získat další otroky a zničit tak životy šťastných rodin.

Zhnuseně si povzdechla a očima nenápadně zabloudila k jezdci na tmavě hnědé, skoro až černé klisně klusající po její pravé straně. Stále tomu nedokázala uvěřit. Konečně nemusela poslouchat otravné žvatlání, které nikdy neustávalo. Byla pryč. Mimo hradby. A to jenom díky němu.

Dlouhé štíhlé tělo posazené přesně uprostřed sedla, chodidla usazená ve třmenech, ruce svírající otěže pozvolně položené na stehnech, rovná záda napnutá avšak tvář uvolněná. Jistě byl ve střehu. Vždy byl. Čekal nebezpečí na každém metru, v každém stínu, za každým keřem. Nikdy nikoho neviděla být připraveného neustále bojovat. Ani svého otce. Dřívějšího pána celé říše. Bojovníka, který padl při obraně svého domova a rodiny. Vídala ho připraveného bojovat, ale dokázal si užívat, vypustit vše špatné z hlavy a uvolnit se. To u bojovníka neviděla. Viděla ho užívat si, ale ne nechat všechny starosti za sebou. Vždy měl v tváři ostražitost a jí se to líbilo. Byl připraven na cokoli a kdykoli.

„Vím, že má krása je pozoruhodná, ale až takhle?“ pobaveně natočil hlavu Emeliným směrem, jejíž tváře zbarvila slabá červeň.

„Pozoruhodná je spíše tvá fantazie o kráse,“ rýpla s a rychle stočila pohled zpátky na dlouhou cestu. Přesto postřehla zazubení zarostlého chlapce.

„Radši nechtěj vědět, kam až má fantazie šahá.“ Zachraptěl se smíchem.

„Uvidíme.“ Uculila se a znovu po něm koukla.

„Uvidíme?“

Nic neřekla, pouze s úsměvem přikývla a kopnutím do Neptunových slabin hřebce vybídla do větší rychlosti. Nedokáže si představit, na jaké místo ho vede. Nikdo nedokáže.

Nemusela se před ním stydět. Ten pocit ji před ním už neměl zahlcovat mysl, ale přesto se k ní dostal. Stud ji naplňoval, tváře ji hořely při pomyšlení, že se před ním svlékne a vkročí do vody naprosto nahá.

Stála na písečném břehu malého jezírka ztrácejícího se za skálou a obklopeného houštinami a kapradinami. Všude kam se podívala, byla zeleň. Vysoká tráva, z níž vykukovaly velké listy rostoucí až do výše menších stromků. Barevné květy zdobící zeleň dodávaly celému prostoru na kráse. Ale nic se nevyrovnalo asi dvacet stop vysokému vodopádu padajícího z jediné skály v okolí. Poklidně si šuměl a burácel s dopady mohutného proudu narážejícího do již zmíněného malého skrytého jezírka.

Raději na to nemyslela. Svlékla si rychle hedvábnou látku a vběhla do vody. Jezírko bylo na začátku mělké, ale postupně se začalo prohlubovat a jí každým krokem víc a víc zahalovala křišťálově modrá voda. Vůbec nebyla za celý den vyhřátá. Naopak, příjemně chladila, a to jen díky ledovému proudu říčky napojující se na vodopád.