War-love-death

49

Uplynula dlouhá doba, než konečně rozlepila oční víčka. Sluneční paprsky ji okamžitě zaštípaly v očích, čímž ji dokonale probraly ze tmy. Okamžitě svého probuzení litovala. Nesmírná bolest ozývající se v celém těle, hukot v uších, necitelnost končetin, ostré bodání v břiše, to vše se dokázalo smíchat v nejhorší noční můru jejího života.

Jako by znovu padala střemhlav ze skály, ztrácela se v hlubinách moře, bojovala s vlnami, aby se mohla nadechnout, ukojit hořící hrdlo, toužící po troše vzduchu ale zároveň bojovala s touhou potopit se hlouběji, smýt ze svého těla všechnu špínu a krev, ale hlavně uhasit žár, jež jí pohlcoval. Tak si připadala. Bezmocná, sama, uprostřed oceánu, jež je její záchranou, nebo spásou. Je pouze na ni, kterou možnost si vybere.

„Nečekala jsem, že se probereš tak brzo. Vlastně jsem nečekala, že se ještě vůbec probereš.“ Ozval se známý posměšný hlas za jejími zády. Neotočila se. Nedala na sobě znát jediný náznak její zmatenosti a rozhořčenosti. Nechtěla před ní ukázat svoji slabost z její zrady, jak moc jí to ublížilo. Jak moc ji za to nenávidí.

Teď už ji všechno docvaklo. Všechny chybějící kousky skládačky zapadly na své místo ve chvíli, kdy ji její nejlepší kamarádka, jediná, alespoň si to myslela, opora, stejně zotročená dívka se zničeným osudem a rodinou, probodla skrz na skrz a zabila to jediné, co ji drželo při životě. Zabila její dítě. Věděla to. Cítila se prázdná. Už nepociťovala naplňující pocit, jež měla cítit ještě dalších sedm měsíců. Byla prázdná… Cítila se prázdná.

Proč si tedy přišla tolik klidná? Přes všechnu bolest, vzpomínky, nebezpečí a prázdnotu, jak se mohla stále udržet v klidu? Byl to šum moře, narážení vln do houpající se lodi, v jejímž podpalubí se nacházela, co ji dokázalo uklidnit? Nebo to snad byl pocit bezpečí svého lidu, jež zajistila životem svého dítěte?

NE. Jí nezajímal lid, netrápily ji osudy lidí, které ani neznala, kteří se nenamáhali hledat svoji vládkyni. Smířili se, že se po ni slehla zem a nechali to tak být. Záleželo ji pouze na jediném životě. Na jejím bojovníkovi. Na jejím ochránci, kterého ona konečně jednou také mohla zachránit. Zachránit před nudným životem s ní, nebo by snad nebyl nudný? Možná by byl až příliš nebezpečný. Válka by nikdy nepřestala, neustále by se bojovalo, a schylovalo se k dalším bojům, které by pouze braly nevinné životy a nakonec by vzalo i jeho. Protože by ji chránil.

„Nemusíš se tvářit tak ublíženě. Ten malý bastard by přišel o život tak jako tak. Vlastně jsem tě ušetřila hodně bolesti, zabít ho ještě v tobě je méně kruté, než tě měsíce nechat ho poznávat, a když na to konečně přijde, ho z tebe vyrvat a zlomit mu jeho křehký vaz přímo před tebou, no nemám pravdu?“ usmála se sladce, načež si k dívce přidřepla. Zaryla své nehty do Emeliny slabé kůže na tvářích, načež se k ní více naklonila. Nesnášela dívat se do křišťálově modrých očí naplněných nevinností a čistotou. Měsíce se přetvařovala, hrála kamarádku, naslouchavou přítelkyni, jež se díky neštěstí dostala na tak odporné místo, jemuž říkali „skrytá zbraň“ musela se stát děvkou do postele a poslouchat neustále naříkání holky, která neměla nejmenší tušení o jejím osudu. A to jí krásně nahrávalo do karet.

„Vím, co si myslíš. Přemýšlíš, jak jsem mohla tak dlouho zůstat bez povšimnutí, zabít pár vojáků, jednoho starýho dědka, nahrát na tebe pár vražd, nechat do sebe zamilovat naivního blonďáčka a pustit do tábora vlastní lid, zatímco ostatní poklidně spali nebo chránili tvoji prdel?“ při posledních slovech lehce zatnula zuby, přičemž zesílila stisk na dívčině tváři, jež nato se škubnutím pustila a usmála se nad otisky půlměsíčků v jemné pokožce.