War-love-death

38

Slunce již zapadalo za nejnižší horizonty a svět si podmaňovala temnota tu a tam tvořená zbytky červené smrště od loučícího se dne. Les padající do temnoty pod korunami stromů, prohýbající se od větru, dodával celému okolí strašidelný nádech.

Nikdy nijak zvlášť necestovala v noci. Zvláště za takového počasí, při kterém mohlo dojít k písečné bouři. Ráda se vracela za setmění, ale ne v úplné tmě pohlcující okolí, tudíž neviděla ani na krok. Či co hůř, neviděla svého věrného hřebečka, jež jí nesl na zádech. Dokonale splýval s okolím a vytvářel tak iluzi, levitující dívky. Ale každý, kdo by je potkal, musel uhodnout, že děvče nemá žádné nadpřirozené schopnosti. Už jen díky hluku Neptunových těžkých dopadů kopyt na zem pokrytou jehličím, šiškami a větvičkami, jež křuply pokaždé, kdykoli na ně někdo stoupl. Ani jeho dech nebyl nijak tichý. Hlasitě si odfrkoval a třepal hlavou nad nechtěnými zvuky lesa. Nikdy neměl rád vtíravé syčení stromů. 

Uběhlo již třináct nocí ode dne, kdy si vzpomněla na celý svůj život. Kdy se jí vybavily nejskrytější vzpomínky na dny, o kterých už ani netušila, že se opravdu staly. Třináct západů slunce ode dne, kdy od ní její voják se skloněnou hlavou, zvláštním, snad poddaným gestem ustoupil a nechal ji od něj odejít. Vídala ho každý den, alespoň o něj zavadila pohledem, stejně jako každý den poslušně nastoupila do kuchyně a na pár hodin se zabavila. Dokud nepřišel večer, nenechala své nezbedné myšlenky kroužit nad Harrym ani svojí minulostí. Věnovala se práci a bavila se s ostatními dívkami jako před tak vzdálenou dobou, kdy si myslela, že je pouze otrokyně určená k zábavě. Netušila, že je hlavní trofej.

Kdo by si to pomyslel, že ona bude hrát klíčovou postavu ve všem to zmatku. Ve stupidní válce vyvolanou smrtí jednoho života. Důležitého chlapce pro druhou stranu moře. Syna panovníka tudíž následníka trůnu. Avšak nikdy nedostal šanci uchopit se žezla. Jak by taky mohl bez hlavy?

Ani v nejmenším neměla tušení, odkud se vzaly vzpomínky, které ani nebyly její. Nikdy nemohla zažít válku jejího otce, nikdy neslyšela detaily, pouze vítězství bylo důležité a nezáleželo, co vše se muselo obětovat. Například nevinný chlapec, který na bojišti neměl co dělat. Kterého přemohla pouze zvědavost a tak si navlékl brnění, ukradl koně a vydal se do velké války jako jeden z vojáků, který se hrdě vrátí domů. Který se stane vítězem.

To se ale nikdy nestalo. Neorientoval se ve všem zmatku a hluku. Každý pokřikoval, dodával si odvahy, modlil se, aby se vrátil za svojí rodinou, křičel nad bolestmi ran, křičel, protože umíral… Zvedal se mu žaludek z toho všeho. Do paměti si zarýval obrázek, který se již nikdy neměl opakovat.  Jako král by zabránil, aby tolik lidí přišlo o život kvůli nesmyslným sporům. Ještě ke všemu se jednalo o dívku. Jeho dívku, nebo tak to alespoň pochopil. Nežádal o ni, neprosil se o nic z toho, co mu celý život předhazovali. A osud mu vyhověl… Nepřekonal víc, jak pár metrů udupané trávy od koňských kopyt. Ani nezvedl ostře nabroušený meč a jeho hlava se ve vteřině vznesla do vzduchu spolu s černou přilbicí značící jeho stranu. Muž navlečený v těžkém stříbrném brnění, jehož meč přesekl krčení obratle spojující páteř s hlavou zaraženě vytřeštil oči. Poznání mladého chlapce ho udeřilo tak silně, až zakolísal a málem spadl ze svého věrného bílého oře.

V ten okamžik rozpoutal panovník největší válku všech dob. Válku, jež předčila předešlé. Válku, která trvá již několik dlouhých let. Válku, ve které zemře jeho dcera.

Stále si přehrávala a přehrávala dokola věci, které se za celý její život udály. Tolik vzpomínek, tolik myšlenek, které ji nepatří a ona je najednou má v hlavě. Kde se tam mohly vzít? V tak krátké době? Hned jak si vzpomněla, se jí všechno vybavilo. Dětství s rodinou, kruté chvilky po smrti otce, odebrání od matky, dospívání strávené v táboře, potkávání nových lidí. To vše bylo tak známé. Tak proč je to tak složité? Proč najednou vidí útržky z dob, ve kterých nebyla?