War-love-death

45

    Zmatek v táboře se strhl okamžitě. Vojáci vybíhali ze svých stanů a útočišť ozbrojení a nastrojení ve zbroji, jež měla s největší pravděpodobností uchránit, alespoň některé části těla, před zbraněmi nepřátel.

Ženy a dívky vyděšeně pokřikovaly, jakmile do nich nějaký voják kvůli spěchu do zbrojnice strčil a ony ztratily rovnováhu, nebo se pouze lekly v domnění, že nepřátelé se dostali přes hradby.

Zkušenější dívky pobíhaly společně s vojáky a pomáhaly obléct si vše potřebné spolu se zbraněmi, jež měly dopřát život nejen jim, ale celé zemi, pokud vyhrají a nastolí tak konečně klid. Nikdo nepochyboval o krvi, jež se dnešní nocí prolije. Bylo bláznovství myslet si, že nastane mír. Žádná ze stran se nevzdá, žádná neustoupí, natož, aby přijala jakoukoli dohodu. Bylo jasné, pro co si druhá strana přišla.

Stejně tak bylo jasné, že to nikdy nedostane.

Ačkoli ani čtvrtina z vojáků netušila, pro co doopravdy bojují, byli odhodlaní zachránit to jediné, co se pro ně stalo domovem. Ačkoli to nebylo ve všech případech dobrovolné, zamilovali si svůj život, nebo se mu alespoň přizpůsobili a naučili se ochránit svůj život. A to se jím dnešní nocí bude zatraceně hodit.

Rychlostí blesku opustil dívčino tělo a vystřelil z postele. Popadl kalhoty válející se kousek od kožešin se stále nahou a hodně zmatenou dívku uvnitř, načež se rychle rozhlédl po košili a zbroji. Nikdy ji moc nenosil, jen málokdy se navlékl do těžkého brnění, ale nikdy si u toho neodpustil smršť keců a nadávek o nedomyšlenosti nad onou ochranou těla. Ano, mohlo mu to párkrát zachránit život, ale nikdy by se nedostal do nepříznivé situace, nebýt pohyblivosti, jež mu ta tuna plechu údajně umožňovala. Vždyť se v tom nemohl hýbat, pomalu nemohl používat ruce, nohy mu rychleji slábly a o tom, že se nemohl ani předklonit nemluvě.

„Prosím, řekni mi, že to není to, co si myslím,“ zašeptala s jasným podtónem strachu, jež v tento okamžik nedokázala zamaskovat. Nespouštěla z chlapce hledajícího své oblečení na jedinou vteřinu studánkový propalující pohled. Nebýt strachu, jež ji po jeho opuštění z ničeho nic obklopil, užívala by si pohled na kudrnáčkovo pozadí soukající se do obtažených hnědých kalhot a pevné hrudě zakryté bílou košilí.

Konečně popadl svoji oblíbenou zbraň a společně s dýkou, jež jediným plynulým pohybem zajela do nenápadného opasku u lýtka, se vydal k dívce, jejíž tvář se tolik podobala měsíčnímu svitu. Nikdy ji neviděl tak bledou. Rychle si ji přitáhl k sobě do náruče, ruce položené na bokách a rty pevně přitisknuté k jejím. „Potřebuju, abys zůstala tady, dobře?“ naléhavě se jí podíval do strachujících se studánek, jakmile se odtrhl od jejích rtů. Nemohl ztrácet čas. Musel jít ven a zkontrolovat situaci. Musí zajistit bezpečný únik pro ně dva.

Odmítavě zavrtěla hlavou, strach v očích se ji ještě prohloubil při pomyšlení, že by se do všeho zmatku vydal sám a bez ní. „Neopustím tě. Jdu s tebou.“ Prohlásila pevně, načež aby dostála svých slov, vymanila se z jeho sevření a natáhla se pro jedny z mnoha šatů, jež ji Harry nechal nedávno obstarat. To bylo ještě v době, kdy netušila o žádném tajemství, kdy si myslela, že její otec zajistil její bezpečí a nesvalil na ni tíhu celého světa.

Pevné sevření nad loktem ji zastavilo. Než stačila cokoli namítnout, byla zpátky v kudrnáčkově náručí, obličej jen několik centimetrů od překrásné tváře mladíka. Nebýt pár milimetrů jejich nosy by se dotýkaly.

„Ne,“ zamítl okamžitě tvrdým hlasem. „Zůstaneš tady a budeš na sebe dávat pozor. Tam venku je to moc nebezpečný.“

„Trénoval jsi mě na tenhle okamžik. Jsem připravená.“ Odsekla, načež se pokusila vymanit z pevného sevření. Bylo to marné, jeho stisk byl silnější než kdykoli předtím. Odmítl ji pustit a nepustí ji, dokud mu neslíbí, že zůstane uvnitř. Jenže to ona nemohla. Byl to přece její boj, no ne? To ona měla tu nejdůležitější roli, měla by jít a postavit se tomu čelem, ne schovávat se jako zbabělec.

„Ty to nechápeš?“ přitáhl si její obličej blíže ke svému, nyní se jejich nosy opravdu dotýkaly. „Tam venku je něco, co si nedokážeš ani zdaleka představit. Nebudeš mít šanci se ubránit. Ne, když ses ani neodvážila zachránit si prdel na popravišti.“

Překvapeně s sebou škubla. Jeho slova ji trhala na kusy, cítila, jako by se jí vnitřnosti rozpadaly na kusy, zatímco si ostří proráželo cestu skrz její krk, aby mohlo napáchat další neplechu.  Avšak odmítla dát mu najevo její strach z něho, ačkoli se jí to příčilo, znovu to dokázal. Dokázal ji ublížit.

„Na popravišti šlo jen o mě. Nehrozilo, že zemřou všichni, koho mám ráda, ačkoli mi na nich tak nezáleží, jako na jediné osobě, kvůli které jsem se neopovážila bojovat. Neohrozila bych ji, na to ji až příliš miluju, ačkoli jak se zdá, on to tak necítí.“ Zasyčela na jeden nádech, přičemž se rychle vytrhla z jeho náručí, dokud se zdál omámený jejími slovy.

„Vyhrožovali ti, že mě zabijí?“ neptal se, pouze zpracovával její slova. Sevřel ruce v pěst, zatímco čelist mu rychle pracovala. Nejen, že si na ni dovolili stáhnout ruku, ještě ji vyhrožovali. A co hůř, vyhrožovali jí skrz něj.

Neodpověděla mu. Nebylo proč plýtvat slovy. Věděla, že ať by řekla cokoli, nezmírnilo by to hněv prostupující mu krví. Byl připraven zabíjet.

Znovu popadla své nové šaty, avšak dříve, než stačila protáhnout své ruce do látky, překvapením vykřikla.

Hrubě ji zády přitiskl k nejbližšímu trámu, popadl obě její ruce a uvěznil je za pevným dřevem. Dříve než se stihla vzpamatovat, byla připoutaná k dřevu s Harrym za jejími zády pevně svazující její ruce kusem látky.

„Co to děláš?“ vyjekla s panikou v hlase.

„Ubezpečuju se o tvym bezpečí.“

„Sakra Harry, co když sem někdo příjde?“

„K tomuhle stanu se nikdo nepřiblíží,“ zavrčel, jakmile dotahoval poslední uzel. „Zabiju kohokoli, kdo se o to pokusí.“

„Nesnáším tě,“ zavrčela, ale oba věděli, že to je lež. Zářivě se usmál, načež ji vtiskl poslední polibek, propletl jejich jazyky, laskal její plný spodní ret, do nějž zaryl své zuby. „Každý ví, že jsi moje. Nejen že jsi nahá a spoutaná v mym stanu, ale už jsi i označená. Od první noci jsi moje, neboj se to někomu připomenout.“ Zašeptal ji do ouška, než se od ni odrazil a s tvrdou bezcitnou maskou, ovládajícího jeho tvář, se vydal ven. Dřív než opustil stan úplně, k ní dolehla jeho varovná slova, smíchaná s pobavením. Přísahala by, že se u nich usmál. Ale co věděla s naprostou jistotou, hledět do její tváře, jedno z jeho perfektních víček, chránící ty nejúžasnější smaragdy na světě, by jistě mrklo a na jedinou sekundu schovalo její propast. „Nepokoušej se odtud dostat, jinak si tě najdu a slibuju ti, že s tebou nebudu mít slitování.“

Frustrovaně si povzdechla. Co má teď asi dělat? Nemohla tu zůstat. Ne, když se venku rozpoutalo nové peklo. A to všechno jen kvůli ní.

Stejně jako Harry před pár minutami, se rozhlédla do nejbližších stran stanu. Musela najít něco, čím se odtud dostane. Musí tu být nějaká zbraň. Nebo alespoň nějaká dostatečně blízko. Věděla, že u vchodu do stanu stojí stojan plný nejrůznějších druhů zbraní, jenže ten ji byl svojí vzdáleností k ničemu.

Když ji zrak konečně padl na nejbližší ostrý předmět, opomenutý osaměle ležící ve vlnkách písku, radostí se usmála. Úsměv zmizel v okamžiku, kdy si uvědomila, že dostat do svázaných rukou nebude nijak lehké. Natož se s oním předmětem, o kterém si ani nebyla jistá, zda to je zbraň, dokáže osvobodit.

Když se ji konečně po nekonečně dlouhé době podařilo prsty u nohou dotknout studeného ostří a po usilovném pokusu dostat do rukou, ke svému překvapení přeříznout látku nebylo zas tak těžké. Harry ji sice uvázal pevně, ale ne tak, aby ji to výslovně škrtilo a vytvořilo rýhy na zápěstí.

Konečně popadla oblečení, do kterého se pokoušela dvakrát dostat, avšak mladý tvrdohlavý ochránce jí nedovolil si je obléct. Teď tu ale nebyl a ona byla konečně připravená. Se všemi zbraněmi, které dokázala unést, včetně malé nenápadné břitvy, která se stala odedneška její neoddělitelnou částí, se vydala do zmatku kolující táborem.

Vstříc svému osudu.