War-love-death

13

Celou cestu jsem se neklidně ošívala, vrtěla a občas i kopala do Neptunových slabin, abych ho pobídla do rychlého a hlavně nečekaného cvalu, jenž by mi pomohl k útěku. Vadilo mi, že mu ubližuji zbytečně. Nikdy se mi to nepovedlo; donutit hřebce utíkat rychlostí, jež by se mi náramně hodila.

Ani jednou jsem nedokázala odvést Haroldovu pozornost natolik, abych se mohla chopit svého plánu: dostat se jakýmkoli způsobem, co nejdál od bojovníka.

Jenže nic. Nic s ním nehlo! Pomalu jsem propadala zoufalství.

Stále sedím před ním s pasem v zajetí jeho svalnaté paže, se kterou by nehnulo snad ani celé vojsko; nehodlal mě pustit. Neustále byl ve střehu. Svaly měl napnuté, čelist zatnutou, paži pevně na mém pase, jež pevněji sevřel po každém šustnutí.  

„Musíš se neustále hýbat?“ podrážděně povzdechl, po mém dalším kopnutí. Naštvaně jsem natočila hlavu, rozhodnutá mu vpálit do tváře pár ran, shodit ho a potom utéct, ale realita byla jiná. Můj obličej se ocitl, jen několik milimetrů od toho jeho a mé myšlenky na znetvoření jeho těla se rázem rozplynuly.

V očích se mu zračila podrážděnost a nuda. Nebyl snad štěstím bez sebe, že pro mě musel jet několik desítek mil? Asi tak, jako jsem byla štěstím bez sebe já.

Rychle jsem uhnula pohledem, čímž jsem zavadila o jeho rty. Tak červené a vábivé. Jistě jejich chuť ochutnala každá dívka v táboře. A nejen jeho rty.

Na sucho jsem polkla, znervózňoval mě jeho pohled a malý úšklebek, jež se z nenadání vyklubal na jeho tváři. Celá červená jsem se znovu otočila, s pohledem upřeným před sebou pozorovala krajinu, jež pomalu ubíhala s každým Neptunovým krokem.

***

Hranice hradeb jsme přejeli před setměním.

U hradeb už nebylo lidu prázdno. Brána nebyla opuštěná, nestál tu pouze jeden voják. Znovu zde stál plný počet vojáků, možná jich bylo víc, než za posledních pár dnů.  

Všechny pohledy se stočily na nás. Moc dobře věděli, kdo přijel. Harold. Nejsilnější bojovník. Zachránce. Ten, který vždy zvítězí. Ten, který vždy uspěje. A uspěl i tentokrát. Přivezl tu, jenž, zabila jejich bratra, kamaráda, spolubojovníka a přítele. Tu, která utekla. Tu, která bude za své činy potrestána.

„Až slezeš z koně, půjdeš přede mnou. Nezastavuj se a jdi rovnou k radě. Já půjdu za tebou. Nesnaž se utéct, ani se zastavit. Když půjdeš, nic ti neudělají, nepřiblíží se k tobě. Ale jakmile jen zpomalíš, vrhnou se na tebe.“ Šeptal, zatímco slézal z Neptuna. Neměla jsem ponětí, proč mi to říká. Proč mi radí. Přesto jsem mlčela.

Slabě jsem přikývla a poté pomalu sklouzla po vraníkově boku. Lehce jsem ho poplácala po krku v domnění, že je to naposled. Smutně jsem na něj pohlédla, nechtěla jsem ho opustit, nechtěla jsem se znovu loučit…

„Jdeme,“ sykl Harold. Postrčil mě před něj a nechal tak čelit pohledům, které přicházely ze všech stran. Byly plné nenávisti, odporu, opovržení, ale… i porozumění a úlevy. Nechápala jsem, jak je to možné. Měli mě nenávidět, pokřikovat ostrá slova, chtít mě mrtvou… Neměli by mít v očích zrovna tyto emoce. Neměli mít v očích nic, jen nenávist.

Přesto se kus mně smála. Byli snad rádi za Joshovu smrt?

Nejspíš se přišel podívat celý tábor na můj příjezd, jelikož tu bylo asi tolik lidí, jako na poslední popravě. Všichni uhýbali a vytvářeli tak uličku, kterou můžu projít. Oči jsem měla upřené před sebe, nedovolila jsem si pohlédnout do jediných očí, ba hledat známé. Nedokázala bych to.