War-love-death

16

Něco uvnitř mě věřilo, že mi neublíží.

Nevím, co jsem si myslela, kde jsem na to přišla, nebo jak. Byl to přeci Harold Styles; válečník tábora. Jak jsem mohla něčemu takovému věřit? Věděla jsem jaký je. Znala jsem ho. Možná jen z příběhů, která jsem slyšela, ale i tak jsem ho znala. Přesto mi něco neustále našeptávalo, že mu můžu věřit.

Dnes jsem se přesvědčila o opaku.

„Nedovolím, aby tě zabil.“ Stále dokola a dokola se mi tato věta honila hlavou. Nechtěla přestat a já ji nedokázala zabránit. Přála jsem si, abych našla něco, cokoli, co tu větu vyvrátí. Netušila jsem, proč jsem toužila po utěšení. Vždyť jsem byla holka, kterou nikdo neznal, která byla nic. Přesto se o mě pořád něco šuškalo, každý tu na mě hleděl opovrženým pohledem. Tak proč mi vadil ten stejný pohled od kluka, kterého jsem se k smrti bála?

„Takže nic nebude?“ Dobře zahraný smutný tón se linul z úst chlapce, jemuž kudrnaté vlasy padaly do smaragdových očí. Otočila jsem se zády k blankytně modrým očím, jež mě sledovaly, a pohlédla do tváře přede mnou.  

Nadechla jsem se k odpovědi, ale nebyl to tón mého hlasu, jež dolehl ke Stylesovi.

„Bude… Ale ne to, co si myslíš.“ Doplnil rychle blonďák za mými zády na Harryho úsměv, který se vzápětí vytratil pod tázavým pohledem. „Chceš boj? Máš ho mít. Ty a já. Teď.“

Šokovaně jsem se otočila na Nialla, jež se uvolněně opíral o dřevěný meč. Ve tváři široký úsměv.

„Cože?“ Sykla jsem, ale on mě neposlouchal a přešel mou otázku.

„Dej mu svůj meč.“ Kývl kudrnáčkovo směrem, přičemž zvedl meč, o který se do teď opíral.

Cože?! Můj meč? Ne! V žádném případě nedostane moji zbraň! Vždyť se zmrzačí! Dobře, možná jsou jen dřevěný, ale i tak…

Tiše jsem si brbrala nadávky na jejich počest, zatímco se Niall přesunul za moje záda. Nejspíš čekal, že půjdu za ním a dám tomu otrapovi zbraň, jež je to jediné, co mi momentálně přináší pocit bezpečí v jejich přítomnosti, ale to se plete!

Cítila jsem na sobě něčí pohled. Natočila jsem hlavu, přes rameno jsem zahlédla Niala stojícího u stojanu vybírající pár dalších dýk, které by mohl použít při boji a využít tak pár výhod. Stočila jsem pohled směrem, kde stál Harold, avšak spatřila jsem jen zapadající slunce.

Zmateně jsem se rozhlédla, když se můj loket ocitl uvězněn v pevném sevření a se mnou někdo prudce škubl a přitiskl ke svalnaté hrudi. Naštvaně jsem pohlédla do tvrdé tváře mého věznitele, jež dlaní, kterou mě svíral, sjel po paži až k dlani svírající meč. Prsty bez jediné námahy rozevřel mé, čímž dovolil dřevu vyklouznout z mého sevření. Dříve než se hrot stačil dotknout miniaturních kamínků tvořící písek, ocitla se rukojeť v sevřené dlani Harolda.

„Hej,“ vyškubla jsem se z jeho sevření, mé nohy ustoupily o krok vzad, zatímco ruce vystřelily vzít si zpátky, co je mé.

Nebyla sem dost rychlá.

On byl.

Než jsem stačila postřehnout jediný pohyb z jeho strany, dřevěné ostří bylo přitisknuté k mému hrdlu. Vytřeštila jsem oči, nad rychlostí, kterou zareagoval. Zároveň jsem se v duchu profackovala. Jak jsem si mohla myslet, že bych dokázala přechytračit Stylese? To je tím zatraceným sluncem. Nebýt neustálého cvičení na spalujících paprscích, byla by má mysl přítomna; nedovolila by mi něco takového udělat!