War-love-death

9

Věděla jsem, do jakého stanu mám jít. Každý věděl, kde má Josh svoje doupě. Pokaždé jsem se mu vyhýbala největším obloukem, jakým to šlo. Nechtěla jsem se s ním střetnout. Byl to jeden z nejlepších válečníků po Haroldovi a jeho kamarádech. Často vyrážel na výpravy právě s nimi, byl velice oblíben u rady i u dívek pro svoji zdatnost a sílu.

Bylo o něm známo dost věcí. Možná víc, než bych teď chtěla vědět. Byl vášnivý hráč karet, ale nebyl nijak zvlášť dobrý. Rád jedl na hostinách pro vyšší vrstvy, předváděl se, aby dokázal, co umí nebo pil. Pil více, než bylo zdravé, což ho kolikrát přišlo draho, druhý den vypadal, jakoby zažil jedno z mučení, akorát to neobsahovalo žádný mučivý nástroj, jen spoustu sklenic, možná i láhví vína.

Ale více než pití zbožňoval dívky. Každou noc měl o zábavu postaráno. Holky za ním chodily rády samy, nikdo je do toho nemusel nutit. Ještě raději byly, když si je sám vyžádal.  Byla to pocta…

A to jsem byla dnes, svým způsobem i já. Vyžádaná osobnost. Jen s tím rozdílem, že pro mě, to byl spíše trest, žádná odměna.

Když jsem směřovala za ním, měla jsem pocit, že každý, kdo na mě pohlédl, věděl, kam jdu a za jakým cílem. Určitě to věděl každý, když se o mě měli poprat. Muselo to být něco nového pro každého, nejspíš si říkali, co je na mě tak zvláštního. Tu otázku jsem si kladla i já.

Proč se o mě šli servat, když jsem nováček? Nevědí, jaká jsem. Vždyť to nevím ani já, ne v tomhle směru. Nevím, jaké touhy mají, co všechno budu muset udělat. Jak daleko budu muset zajít, jak moc se tím pošpiním.

Musela jsem několik vteřin počkat, nadýchat se, než jsem vešla. Celý prostor byl vyplněný červeným světlem od hořlavých lamp zavěšených na trámech. Nebyl to velký stan, postavený akorát pro potřeby dvou vojáků, ale tento sloužil jedinému.

Na dřevěném stole, byl tác s ovocem a džbánem, ve kterém zcela jistě byla červená tekutina. Kousek od stolu byla postel z kožešin. Nedaleko mě byl stojan, ve kterém byli meče, dýky a jiné zbraně.

Pozorně jsem se na zbraně zadívala přemýšlejíc, kolik krve prolily. Kolik životů vzaly.

„Líbí se ti některá z nich?“ ozvalo se z nejtemnějšího koutu stanu. Trhla jsem hlavou za hlasem. Nebylo toho moc vidět. Poznala jsem jet siluetu sedícího muže.

„Ne, ani ne. Nemám ráda zbraně,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem zbraně milovala. Ráda jsem se učila s nimi zacházet. Vrhat nože, střílet z luku, šermovat. Bylo to vzrušující držet zbraň, která by mě při neopatrném zacházení, mohla zabít.

„Škoda. Mohly jsme je použít pro větší zábavu.“ Raději jsem nepřemýšlela, co tím chtěl říct.

Po dlouhé chvíli, se ozval divný zvuk. Myslím, že ho vydal on, když se pokoušel postavit se. Ostražitě jsem ho sledovala. Potácivě se postavil a dlouze vydechl. Poté s láhví vína, která byla obrácená k zemi, se vydal pomalým krokem ke mně. Žádná tekutina z láhve nevytekla, nepřekvapilo mě, že je prázdná.

Nakrčila jsem nos ze smradu, vycházejícího z jeho úst. Směs vína, granátového jablka a hrušky, není dobrá kombinace pro svěží dech.  Dopotácel se ke mně, muselo ho to stát hodně sil neupadnout. Prohlížel si mě. Pomalu mě sjížděl pohledem od hlavy k patě a zase zpět. Stála jsem a čekala, co udělá. Nebyl mi jeho pohled příjemný. Byl majetnický, plný touhy-touhy po krvi. Přešel za mě, ruce mi položil na ramena a odhrnul mi vlasy. Zhluboka jsem dýchala. Jakmile se mě dotkl, měla jsem nutkání se otřást, shodit jeho ruce a utéct pryč. Ale nemohla jsem. Věděla jsem to. Tušila jsem, co by přišlo. Trest. Ale ne od rady. Od něj. Zmlátil by mě? Vytáhl by na mě své zbraně? Nebo by to snad udělal při tom? Nevím… a zjistit se mi to také nechtělo.