War-love-death

22

Myslela si, že se Harolda bojí.

Mýlila se.

Nesnáší ho!

Způsobil ji bolest, vzal si to jediné, co ji zbývalo a ponížil ji před ní samotnou. A to nejhorší-jí se to líbilo.

Líbila se jí touha v jeho očích, hrubost v jeho rukou, naléhavost v jeho činech, pravda jeho slov.

Nikdy nečekala, že něco takového zažije. A už vůbec ne, že po tom bude prahnout.

Nenáviděla se, za své myšlenky, jež stále utíkaly k noci s ním.

Nic horšího se jí stát nemohlo.  

A za všechno mohla ta zpropadená rada! Nebýt jich, neosiřela by. Žila by dál s matkou a užívala si na Neptunově hřbetě. Proháněli by se po lesích a loukách a vraceli se až za pozdního večera. Nepřišla by o dům a její život plný pohodlí, úsměvů a lásky.

Nestala by se otrokyní, ze které se snaží vycvičit prvotřídní bojovnici, zbraň a nepřiřadili by ji k němu jako společnici.

Ale hlavně… netoužila by po více jeho dotycích.

Jakmile otevřela oči, ucítila pálivou bolest v podbřišku. Zaskučela a co nejopatrněji se přetočila na záda. Rukou prozkoumala místo, kde si myslela, že bude ležet nahý Styles. Úlevně vydechla. Kůže vedle ní zela prázdnotou.

Byla sama.

Přivřela oči, přála si zmírnit emoce bouřící se v jejím těle. Okamžitě před ní vyskočil obraz jí v jeho náručí, jeho neopatrné pohyby a její křik plný strachu. Pevně semkla víčka k sobě; obraz nahradila temnota.

Pomalu se posadila a z plna vydechla těžký vzduch tížící ji v plicích. Bolest probouzející se v celém těle byla neskutečná. Nohy příšerně bolely, svaly na zádech ztuhly, zápěstí svědělo, jako kdyby bylo uvězněné v okovech, či škrtícím řetězu. Čelo si jistě otlačila ze spaní na břiše a rukou, které použila místo polštáře.

Promnula si pálivý krk. Měla pocit, že v něm má miliony jehel, které se ji opakovaně zabodávají do hrtanu.

Rozhlédla se po místnosti, pátrajíc po svých šatech. Nebo, alespoň něčem, co z jejího oblečení zbylo. Vítězně se usmála, jakmile spatřila šedivou látku kousek od ní válející se na zemi. Natáhla ruku a uchopila oděv mezi hubené prsty.

Zamračila se, když jí kus látky vypadl a další byl potrhaný. Nevěřícně zvedla utržený kus a pevně ho sevřela před obličejem.

Šaty byly na cáry.

Bude zábava, přejít v tom celý tábor.

S povzdechem přes sebe přehodila kusy látek a vydala se ven.

Sehnat si nové šaty nebylo nic těžkého, ale nedalo se to pokládat ani za lehkou a příjemnou věc. Zajít po takové době za Anestezin s prosbou, bylo skličující. Nerada ji obtěžovala už dříve, natož teď v takové trapné situaci. Musela před ní stát s hanbou v promočených od slz očích, skleslým obličejem, zakrvácenými stehny a polorozpadlým kusem hadru, co dříve tvořil pracovní šaty otrokyň, jež na ni visely pomocí uzlíků, které si vytvořila na ramenou a bocích a vlasy ji nejspíš trčely do všech stran. Párkrát si je projela prsty, ale tušila, že se to o moc nezlepšilo.

Roztrhané zbytky z dívky okamžitě zmizely a nahradily je krásné fialkové šaty podobného střihu, jako předchozí, k nimž dostala hnědé šněrovací sandále z kůže. Dlouho nechodila v botách. Za ty roky si zvykla na hřející písek a trávu, kde jí boty byly k ničemu, ale tušila, že se jí budou hodit.

Vděčně vše přijala a po dlouhé koupeli ve vlažné vodě, kde smyla všechnu krev, slzy a pot, se navlékla do čistého oblečení.

„Počkej ještě,“ zavolala starší žena, když se dívka otáčela k odchodu. Dlouhé ebenově černé vlasy měla svázané do složitého účesu, avšak i tak pár neposedných pramínků ji spadalo přes světle žluté šaty ke kotníkům. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale brzy si zvykneš.“ Usmála se povzbudivě a pohladila děvče po čistém rameni, nasáklé květinovou vůní.

Nemyslela si.

Ne s tím, s nímž má sdílet lože.

Ne, když je, jaký je.

Ne, když nad ní chce mít moc.

A on jí má.

„Emelin!“ Leknutím trhla hlavou za známým hlasem. Plachý úsměv ozdobil její tvář, jakmile pohlédla do nebesky modrých očí mladého vojáka stojící za ní. Hruď měl uzamčenou v lesklém brnění, nohy obtažené hnědými kalhotami a u pasu se houpal meč v pochvě ladící s brněním.

„Nialle,“ vydechla opatrně. Netušila, jak se má chovat. Co má říct, jak se tvářit.

„Já…viděl jsem tě včera večer.“ Rozpačitě si prohrábl místy zlatavé vlasy, oči upnuté na ztuhlou dívku.

Ne, ne, ne.

Tohle nechtěla. Přesně tohle nechtěla, aby se stalo. Doufala, že ji nezahlédl, ačkoli moc dobře si uvědomovala, že si to jen nalhává. Viděla v lidském kruhu v první řadě. Povzbuzoval svého bratra. Sledoval ho. Tudíž sledoval i ji.

„Já,“ začala, ale hlas se jí vytratil. Slova nepřicházela. Absolutně netušila, co by měla říct.

„Viděl jsem dnes i Harolda... Vypadal,“hledal správné slovo, „spokojeně.“ Hanbou sklopila pohled na své nové boty zapadající do písku. Nemohla se na něho dívat. Nechtěla vidět emoce v jeho tváři.

„Já…promiň,“ hlesla.

„Za co se mi omlouváš?“ Zmateně potřásl hlavou. „Jsem šťastný. Už dlouho jsem tak nebyl. Můj bratr se konečně netváří, že každému vytrhne páteř z těla. Naposledy jsem ho takto viděl, když mu bylo osum.“ Vytřeštěně zvedla pohled na blonďáka s úsměvem od ucha k uchu.

„Co to povídáš?“

Zarazil se, pootevřel rty, ale nevyšla z nich jediná hláska. Upřeně ho sledovala, nutíc cokoli říct. Nerozuměla mu, jeho slovům. 

„Jen jsem rád, že není naštvaný, protože od teď tě bude trénovat. A s ním není dobré se zahrávat, když je naštvaný. Kord, když má v ruce zbraň.“

„Aha,“ vydechla. Takže si musí dávat kord majzla, aby ho nenaštvala? To je teda paráda. Jako by už tak nestačilo, že s ním bude trávit skoro veškerý svůj čas a vůbec netušila, jak to bude probíhat. Dostane na to chuť a vezme si ji, kdekoli a kdykoli to bude možné? Nebo nebude na nic přihlížet a užije si, i když budou uprostřed války?

Pokud ano, má se na co těšit.

A s ním bylo na co.

Jen vzpomínka na jeho ruce na jejím těle, rty na kůži, boky přitisknuté k jejím, ji dováděly k šílenství.

„Postarej se, aby se dál tvářil, tak jako ráno.“ Poradil.

Nervózně s sebou škubla. Nelíbilo se jí, že ostatní věděli, co se stalo. Počítala s tím od začátku, ale neušila, že jí to bude tolik vadit. Vědomí, že s ním spí a on si to uživá, jí dělalo překvapivě potěšenou. Ale kazila to část, kde ji do toho nutili.

Donutili ji vyspat se s ním.

On ji donutil.

„Měla bys jít. Má rád dochvilnost,“ popostrčil ji správným směrem a sám se vydal na opačný, daleko od její noční můry a jeho krve.

Byl čas na trénink.

S novým učitelem.