War-love-death

31

Stála na vrcholu skály, ruce volně rozpažené, nohy těsně na okraji propasti. Stačil jediný špatný pohyb a ona by spadla do šumějícího moře pohánějícího obrovskými vlnami narážející do skály. Hlavu mírně zakloněnou, ve tváři zničený výraz. Plující větřík vlající proti drobnému tělu dívky, si pohrával s jejími hnědými lehce vlnitými rozpuštěnými vlasy, jež jí padaly do mokrých očí od slz. Hruď se divoce zvedala pod náporem slaného vzduchu a slz vysoušející křehké tělo.

Vlny pohánějící rozprostřeným mořem narážely do skály, z níž měla nepřekonatelný výhled. Mohla se otočit na jakoukoli stranu a viděla by vše. Lesy, louky, nebližší vesničku; střechy jejích domů, věž kostela, na níž se blyštěly obrovské hodiny, dávající obyvatelům signál poledne.

Nikdy nic takového neviděla. Nikdy neviděla moře; nedostala šanci, spatřit obrovskou vodní plochu plnou různých překvapení, o kterých nemá ani zdání, na vlastní oči. Znala ho jen z vyprávění.

„Na druhé straně jsou naši nepřátelé,“ říkávala ji matka. „Musíš si dávat pozor, s kým se přátelíš.“

Skály… obrovské vrcholy s bílou vrcholovou špičkou. Vídala je z okna jejího starého pokoje, ještě když žila ve vesnici s matkou a otcem. Hleděla na ně s touhou. Touhou okusit jejich sílu.

Matka ji vyprávěla příběhy o nadšených vesničanech vypravující se na putování do vzdálených nebezpečných hor.

„Každý rok se uspořádala hostina. Lidé se bavili, tancovali, pili a jedli. Užívali se společnosti, kterou si vzájemně nabízeli.“ Malé děvčátko leželo pod přikrývkou přitáhnutou až k bradě. Vykukovaly pouze dlouhé hnědé vlásky, kouzelné modré oči po křišťálové vodě a ouška nastražená vyprávění její matky.

„Celý večer se stateční dobrovolníci hlásili na výpravu do hor. Byla to cesta dlouhá, nebezpečná a plná neznáma a dobrodružství, po kterém toužil každý mladý vesničan. Rok, co rok, se přihlásila spousta mladých mužů schopna této cesty. Nakonec se všichni podrobili rychlému testu, který prokázal nejlepší muže.“

„Proč maminko?“ Zeptala se holčička slabým hláskem. „Proč museli podstoupit zkoušky?“ Starší žena se usmála. Seděla na posteli vedle tělíčka zachumlaného pod dekou a hladila děvčátko po hladkých jako pavučinka vláskách. Vždy se našlo něco, co její dcerku zajímalo na jejím vyprávění. Ráda vzpomínala na dobu, kdy byla stejně stará, jako její sedmiletá holčička. Byla to tolik odlišná doba. Válka se ještě nekonala, pouze se v tichosti připravovala. A ona o tom věděla. I její otec byl pánem celého města a měl za úkol ochránit vesničany, stejně jako její manžel a otec jejich krásné dcerušky.

„Často se hlásili chlapci, kteří by cestu nezvládli. Třeba staří jako ty. Jejich matky je nechtěly pustit, ale chlapci jsou tvrdohlavý, a když si něco zamanou, jdou si za tím. A proto se prováděl test odvahy, kterým měli šanci projít pouze zdatní mladý chlapci, kteří vědí, co je to síla a rozum.

Trvalo dlouho, než se připravili. Vesničané přinášeli dary vhodné na cestu. Oblečení, zbraně, jídlo a pití, ale i věci na památku.“

„Proč už se nikdo nehlásí?“ upřelo děvče na ženu studánkové oči. Milovala dceřiny kukadla a byla si jistá, že se do nich jednoho dne zamiluje muž, který bude žít jen pro ni. A její děvčátko bude v bezpečí. Tiše si povzdechla a pohladila holčičku po narůžovělé tváři.

„Oslavy se pořádaly v obdobích velkých nepokojů. Válka se blížila a my potřebovali okamžitou pomoc, jinak by naše vesnice padla a s ní veškeré obyvatelstvo.“ Tížilo ji, že musí vyprávět smutný příběh, ale věděla, že je to nezbytné.  Nevěděla, kdy jejím dnům bude konec a musí své dcerce předat vše, co se naučila. Nepřála si pro dceru život otroka nepřátel.