War-love-death

4

Celou noc jsem poslouchala Naomi, jak pláče v mém náručí. Jakmile usnula, začala volat svoji setru, aby se vrátila. Snažila se jí přimět zastavit, neutíkat z místnosti, ale nikdy neuspěla. Poté křičela a prosila, aby sestru ušetřili. Plakala, křičela, kopala. Nic nepomáhalo. Znovu si procházela smrt své sestry. Šedesát sedm ran. Tolikrát vzduchem proletěl zvuk biče a dívčího křiku.

Druhý den ráno, jsme museli pracovat v kuchyni. Měla jsem za úkol postarat se, aby Naomi zjistila všechny pravidla týkající se přípravy jídla. Nikdo nechtěl znovu pozorovat strašlivé umírání dívky s hroty bodců na biči zarývající se do jejích zad.

Neustále jsem ji provázela a zahrnovala informacemi, kolik se toho musí udělat, kde najde vše, co bude potřebovat, kdy jsou pauzy a kdy jídlo. Jen přikyvovala a tiše mě následovala. Věděla jsem, že mě poslouchá jen na půl a štvalo mě to. Pokud se z tohoto stavu nedostane, půjde po stopách své sestry a přivede jí to do náruče pomalé smrti.

„Sakra poslouchej mě,“ šťouchla jsem do ní, čímž jsem si vysloužila plnou pozornost.

„Já tě poslouchám, pauza na oběd je až nám řeknou,“ zopakovala větu, kterou jsem vůbec neřekla.

„Ne! Jídlo je, až budeš se vším hotová. A věř mi, tady musíš sekat dobrotu, abys dostala trochu čehokoliv, co připomíná stravu.“ Zašklebila jsem se při představě odporné kaše.

„Aha,“ ramena jí poklesla. „Já- omlouvám se. Pořád myslím na…“

Popadla jsem ji za ramena a zatřásla s ní. „Je to těžké, chápu, ale musíš se sebrat a jít dál. Tak to tu prostě chodí. A pokud nechceš zabít sebe ani mě, tak to uděláš. Ona je mrtvá. Už se nevrátí!“ Můj hlas byl silnější a tvrdší než jsem chtěla, avšak můj vztek mě trošku ovládl a přemohl. Cítila jsem se blbě. Křičela jsem tu na ubohou holku, která před několika hodinami ztratila celou rodinu, a já ji vyčítala, že se z toho nedokáže vzchopit. A přitom, já na tom byla stejně.  Jen s rozdílem, že moje rodina zemřela už před dlouhými měsíci. Možná roky. Kdo tu sleduje čas?

„Promiň,“vydechla jsem. „Nechtěla jsem na tebe křičet. Ale některá pravidla budeš muset pochopit. A teď pojď, ukážu ti zbytek tábora.“

Mlčky jsme šli přes tábor, dokud jsme nedorazili k hlavní budově, která sloužila radě, rozzařování, rozhodování trestů a jiných úředních věcí. Byla obrovská, postavená v řeckém stylu, stejně jako oblečení a menší palác pro nejvyšší z celého tábora.

„Tady,“kývla jsem směrem k budově, přičemž jsem vyrazila dovnitř, „se dozvíš, kde budeš pracovat. Rozzařuje se každý týden. Uvnitř je obrovská tabule, kde jsou všechny informace, o tvém „stanovišti.“ Můžeš během dne vystřídat klidně tři práce, když máš štěstí, jsi celý den na jednom místě. Ale většinou se ta tabule vůbec nemění a zůstáváme na stejných pracích.“

Zatvářila se pochybovačně, musela jsem se uchechtnout. „Jo, taky mi to přijde divný. Řekla bych, že se chtějí nějak vytáhnout. Dají nam tabuli Hurá, hned se mám líp.“ Zvedla jsem „radostně“ ruce nad hlavu, a poté do ní šťouchla.

Přikývla, přičemž se pozorně zadívala na tabuli. „Jak dlouho už děláš u jídla?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, je to dlouhá doba… Bude ti tam dobře. Na ostatní si tam zvykneš celkem rychle a i přesto, že pár z nich jsou tvrdší ženy, mají dobré srdce. Víš, hodně z nás se tu stará jen samy o sebe.“

„To už jsi mi řikala,“ podotkla trošku nabručeně.

„Mě to nikdo nevysvětlil. Musela jsem na všechno přijít sama, jako většina. Nikdo se tě tu neujme, nebo alespoň to tak bylo, když jsem přišla. To už je ale dlouho…“

„Co jsi dělala nejraději za práci?“

Bez přemýšlení jsem vyhrkla. „Stáje.“

Nadzvedla jedno blonďaté obočí. Je tohle fér? Jak je možný, že to umí? „Vážně? Ve stájích? Vždyť… to tam strašně páchne.“ Uchechtla jsem se. „Čemu se směješ?“

„Tvůj výraz… ještě nikdy jsem neviděla takový výraz u někoho jen po slově Stáje.“ Naštvaně si složila ruce na prsa, její oči přimhouřeně sledovaly můj smích.

„No tak to promiň, ale já… koně nemám ráda. Jsou strašně velcí, dělají si, co chtějí, a hlavně nevíš, co si myslí. Nezdá se ti to děsivý?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Naopak. Je to fascinující. Můžeš hádat a hádat, a je jen na tobě, zda se dozvíš pravdu. Nedokáže to každý-uhodnout, co si myslí. Musíš k nim mít vztah.“ Naomi se otřásla. „Musím tě tu provést, a první to vezmeme přes stáje.“ S nadšením jsem ji popadla za ruku a táhla k domovu čtyřnohých kamarádů.

Stáli nedaleko zadní brány, u louky, na kterou se často vypouštěli, aby nebyli neustále zavření. Koně se využívali sice často, ale nikdy nemohli jet všichni, a jelikož jich tu bylo strašně, bylo nutné mít pastvinu, na které se vyřádí.

„Jak často tam pracuješ?“

„Já…no… nepracovala jsem tam ještě nikdy. Jen mám ráda koně a práci okolo nich.“

„Počkej, to nechápu. Když jsi s nimi tady nepracovala, tak kde tedy?“ zmateně na mě pohlédly tmavě hnědé oči.

„Já…ehm… já… doma. Nežiju tu od narození, nebo tak. Dos-dostala jsem sem stejně jako ty. Jen je to už nějaká do-“

Můj hlas zanikl v zatroubení dvou rohů, oznamující návrat výpravy. Zamračila jsem se, nepamatovala jsem si, že by se posílal někdo další ven. Výpravy se posílali jen zřídka. Neustále byli vojáci nasazení venku a hlídkovali, podávali pravidelně informace o situaci mimo hradby.  Pokud byl náznak hrozby, vyslala se pomocná hlídka, avšak vždy se o tom informoval celý tábor-kvůli údajné bezpečnosti.

Dřevěná brána se ztěžka otevírala. Bylo náročné ji otevřít, vždy u toho bylo zapotřebí nejméně šest párů rukou a i tak měli co dělat. Jakmile se otevřela dostatečně, proběhli cvalem tři koně s jezdci v sedle a...

Sakra… Řítili se přímo na nás. Strhla jsem Naomi k sobě a spadla spolu s ní na zem dřív, než ji koňská těla porazila a kopyty ušlapala.

„Sakra, měli by si dávat pozor,“ zamumlala jsem. „Copak jsme neviditelné?“

Začala jsem se sbírat a oklepávat své zašpiněné oblečení od hlíny a písku. Všude to byl písek, jen v této části byla i hlína a tráva. Na této straně se všechno pěstovalo, přesto byla většina trávy udusaná od kopyt.

Bodlo mě u srdce, jakmile jsem spatřila, kdo se na nás řítí.

V čele běžel velký vraník, černý, jako nejtemnější noc, s hrdě zvednutou hlavou a čokoládovýma očima. Na hřbetě nesl svalnatého mladíka ve stříbrném brnění a helmou na hlavě, která mu však poslušně sklouzla přímo do rukou, jakmile uvolnil pásku a sklonil hlavu. Zatajila jsem dech. Hnědé vlnky mu neposlušně spadaly do tváře, přičemž mu zastínily zabijácké oči, do kterých se nikdo neodvážil podívat. Jezdce jsem poznala okamžitě.

„P-proč na něj tak zíráš? Kdo je to?“ Neodpověděla jsem. Jeho jméno se mi zaseklo na jazyku. Neschopná jediného slova jsem ji popadla za paži a táhla zpátky. Daleko od kluka, který ji zamotá hlavu, od kluka, který je hrůznější než jiný. Od kluka, který je zbraň.

Od Harolda.