War-love-death

14

Následující den jsem mířila na místo, které mi určili. Jediný palouček, na kterém byly stromy.  Zvláštní místo. Z části tvořené pískem a z části zelení a trávou. Často se zde konali souboje, jelikož to bylo ideální na všechny způsoby bití. Nedávali jste pozor a rázem jste byli shozeni z útesu do pohlcujícího moře, jež vás vlnami nanese na kameny či skálu.

Bylo mi jedno, kde to bude, hlavní bylo, aby na mě nikdo nekoukal. Nesnesla bych, kdyby na mě měly hledět ty oči. Oči, které mě neustále pronásledovaly. Ať jsem se pohnula jen o jediný milimetr, hleděly na mě. Ze všech stran. Byly všude. Nedaly mi pokoj.

Celý den, zatímco jsem pracovala a snažila se vyhýbat otázkám mířeným na můj čin, jsem se snažila smířit s faktem, že neumřu. Zvláštní že? Celý život utíkám před smrtí. Bojím se jí a najednou se nemůžu smířit s faktem, že o život nepřijdu. Alespoň ne hned. A to bylo ono. Neustále jsem čekala, kdy na mě vyběhnou, že vše byl jen hloupý žert a já jsem odsouzená k okamžitému odnětí života. Byla jsem nervózní. Zvlášť teď; neustále mě pronásledoval pocit, že nejsem sama. Že mě někdo sleduje. Pokaždé, když jsem se otočila, nikdo za mnou nestál, nikdo mě nepronásledoval. Jen vlastní stín. Stín tvořený strachem.

Nechci se stá zbraní. Já nejsem žádný zabijácký stroj. Jsem jen holka, která přišla o všechno a teď se snaží přežít, aby vše dostala zpátky. Nemám na to brát život. Ten jeden, mě bude pronásledovat do konce života.

Před ostatními se snažím vypadat, že je mi jednom že jsem zabila. Že mi šlo jen o přežití. Ale jedno mi to není. Josh nebyl nejlepší osoba na světě. Pil, bral si všechno, po čem toužil, co a koho chtěl, zabíjel,… Ale i přes to všechno, to byla lidská bytost, která měla právo žít.

Všichni jsme stejní. Nemáme právo krást názory, či je nechat projevit, jít ven si hrát s ostatními, jet se projet,… Nemáme právo, krást svobodu, natož život.

A já ho vzala.

Lituji toho.

Z dálky jsem poznala siluetu mladíka otočeného zády ke mně. Nespěchala jsem jeho směrem. Krok pomalý, až šouravý. Přišla jsem si jako hlemýžď, který se táhne nekonečnou cestou, kterou ani nemusí přežít.

„Jdeš pozdě,“ houkl blonďatý chlapec, stojící čelem ke stojanu se zbraněmi. Překvapením jsem ztuhla; nebyla jsem ani deset metrů od něho. Jak o mě mohl vědět?

„Pozdě? Neřekli mi, v kolik mám přijít.“ Nervózní přešlápnutí zřejmě upoutalo jeho pozornost, natočil hlavu, nastražujíc uši na zvuky v okolí. Koho mi to k čertu přiřadili? „Jen ať se dostavím odpoledne… Tak jsem tu.“ Pozorně jsem ho sledovala, vůbec jsem si ho nedokázala zařadit.

„Neřekli ti, v kolik sem máš přijít, jo?“ Zeptal se pochybovačně.

„Jo, neřekli. Stejně jako mi neřekli jméno vojáka, který má být hoden učit mě zacházet se zbraněmi, až se zase někdo rozhodne na mě šáhnout, a já dostanu chuť ho zabít.“ V mém hlase byla slyšet jasná nechuť a rozhořčenost.

Otočil se. Tvářil se pobaveně. Byl hezký. Blonďaté vlasy mu spadaly do stejné barvy očí, jako jsou mé, jenž mu rozjasňovaly už tak andělskou tvář, rty zdobil pobavený úšklebek.

„To co jsi udělala, bylo…“ odmlčel se. Zřejmě hledal ta správná slova. „Nepraktické a naučné.“ Naučné? Zmateně mi vylítlo obočí nahoru. „Nemůžu říct, že by mě jeho smrt nějak zasáhla, ale ani potěšila. Byl jeden z našich nejlepších mužů. Ačkoli nerad, musím přiznat, že v souboji nade mnou, vyhrával. Byl to dobrý spolubojovník.“ Odmlčel se. Nevěděla jsem, zda bude pokračovat, zdálo se, že ne…