War-love-death

8

Jakmile jsem doběhla dost daleko od stáje, rozbrečela jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Harold byl ten, který mě dostal pryč a zachránil Neptuna. A já o tom celou dobu neměla ani tušení. Jak je možný, že sem si jich nevšimla? Jak je možné, že jsem na Neptuna zapomněla? Jak jsem jen mohla? Copak smrt mé matky zastínila můj mozek? Nedovolila mi doufat, že on přežil?

„Tady jsi. Hledám už tě několik hodin a ty jsi tady?“ Naomiin hlas se vedle mě ozval z ničeho nic.

„Ach, ne. Co se stalo? Proč brečíš?“ starostlivě si mě prohlídla.

Zavrtěla jsem hlavou, „jen jsem si vzpomínala. Po strašně dlouhý době, jsem… no to je jedno. Co potřebuješ? Proč jsi mě hledala?“

Její oči se zahleděly do země. „Já... no… zavolala si mě ta rada. A ten nejstarší, s těma vousama mi řekl, ať se o tebe dnes odpoledne postarám a připravím tě na dnešní večer.“ Moje nálada okamžitě klesla pod bod mrazu.

„Aha,“ styděla jsem se. Nechtěla jsem jí zatím říkat, že už i já jsem jednou z holek, dělající společnost po večerech. Vím, že by jí strašilo, že to bude brzy i ona. Je nádherná a věkem je blízko mého...

„Tak to bychom se do toho asi měli dát. Nechceme skončit s problémy,“ mrkla jsem na ni a popadla ji za ruku. Táhla jsem ji k nám, ale ona s úsměvem zamířila do menšího paláce. Zavedla mě do obří místnosti s bazénkem.

Nebylo mi příjemné svléknout se před dívkami, ale už jsme si docela zvykla. Měli jsme vlastní místnost, která by se dala nazývat koupelnou. Museli jsme se v ní mýt najednou, když nám dali dostatek vody. Moc často to nebylo. Nikdy jsem nepochopila, proč šetří zrovna na nás. Měli by chtít, abychom byli čisté, nesmrděli po předešlé práci...

Voda nebyla průzračná, avšak čistě bílá a krásně voněla. Málem mi spadla brada, když jsem pochopila, v čem se myji. Mléčná koupel. Nikdy jsem nezažila mléčnou koupel, nikdy by mě nenapadlo plýtvat tolik tekutiny na jedno umytí, když se z ní můžou nakrmit hladové krky. Mléko kolikrát dobře poslouží místo jídla, na které nejsou peníze.

Bylo osvěžující dostat ze sebe všechnu tu špínu, smutek a slzy, které jsem od poslední návštěvy s vodou nasbírala. Bylo poznat, že dívky myjící houbou mé tělo, pracovaly v paláci a připravovaly takto každou dívku. Věděly přesně, co mají dělat. Jaké olejíčky používat, jak hrubá houba se hodí na moji pokožku, nebo jaká šťáva z kvítku dodá mým vlasům nejlepší lesk.

Po koupeli, už vím, proč používají mléko-pokožka je krásně lesklá a příjemná na dotek- mě čekalo usušení vlasů, vytvoření jednoduchého účesu a malý zákrok s nehty.  Dostala jsem nové oblečení, které mělo-podle střihu- být svádivé. Šaty byli kratší, než jsem byla zvyklá, v řeckém stylu a z lepší látky. Přesto jsem nedokázala odhadnout z jaké. Byla hebká ale ne tak, jak jsme znávala.

 „Teď už je to jen na tobě.“ Usmála se na mě jedna z dívek. Byla hezká, víc než hezká. Bílé vlasy ji spadali až k pasu, šedé oči, trošku špičatý nos a plné rty, vše podtrhovalo bezchybnou figuru.

„Já,“ bezradně jsem svěsila ramena. „Já vůbec nevím, co mám dělat.“

Ruka jí spočívala na mém rameni. „Já vím, všechny jsme na začátku bezmocné, ale vše uděláš správně. Půjde to samo. Uvidíš.“

„Ale…co když něco pokazím?“

Lehce se zasmála. „To nejde. Na tom nejde nic zkazit. Hned napoprvé nezjistíš, jaké mají muži chutě. Musíš to vše vycítit a kolikrát to trvá i několik nocí. Pokud budeš hodně bezradná, Josh ti ukáže, co chce.“

Josh?

Josh?!

„Dnes...Dnešní večer strávím s Joshem?!“ Můj hlas byl vyděšený z určitého důvodu. Josh... byl znám, jako surovec. Nejen v boji! Ale to nebylo to nejhorší. Nejvíce se proslavil svojí soupeřivostí. Soupeřivostí ke Stylesovi.

Toužila jsem být sama. Alespoň hodinu, jsem chtěla mít jen pro sebe. Vypustit všechny myšlenky, nemyslet na nic. Odragovat se, než se dopustím největší chyby mého života.

Stála jsem na kopci nedaleko stájí. Bylo to tu krásné. Všude okolo mě byla tráva a květiny. Bylo to jediné místo, které vypadalo živé, plné energie a síly.

Tvář mi ovanul jemný vítr, vlasy mi spadaly přes ramena. Měla jsem krásné vlasy. Hnědé, lesklé, vlnité a dlouhé. Spadaly mi po většinu času do půli zad. Jednou za čas, si je nechám zastřihnout, aby se tolik nepoškodily. Naučila mě to matka-pečovat o sebe.

„Musíš si je občas ostříhat,“ řekla s nůžkami v ruce. „Budou lépe růst a budou mnohem hezčí.“

Poslechla jsem jí, alespoň dvakrát do roka, jsem jí poprosila, zda mi je ostříhala tak, aby byly stejně krásné jako její. Matka měla nádherné vlasy. Na slunci se třpytily do zlata, v dešti zůstaly stejně rovné, nikdy se nezkroutily, nenarušily délku pod lopatky.

Po tváři se mi skutálela slza na měkké rty. Jazykem jsem ochutnala slanou kapku, přičemž mě do hrudi udeřil mučivý pocit. Od dnešní noci, se vzdám sama sebe, svého těla, své cti. Mé tělo bude sloužit pro zábavu a já, já s tím nic nemůžu udělat.

Každou noc budu v rukou mužů, kteří touží po zábavě, po zapomnění na životy, které vzali, nebo na dívku, které se vzdali. Chtělo se mi plakat, ale nedovolila jsem dalším slzám vyjít na povrch, očím zalít se do červeně, rtům vypustit zničené steny.

Poručila jsem svým nohám pohnout se vpřed a udělat ten velký krok, který čeká každou dívku.