War-love-death

19

Strach.

Zužoval mě.

Myslela jsem si, že mě doprovází od prvního dne v tomto pekle, ale to jsem si pouze něco namlouvala.

Nikdy jsem nezažila pravý strach.

Až do teď. Do jeho slov zařezávajících se do mě, jako břitvy.

„Nemůžu se dočkat na příští shledání, všechno si od tebe vyberu.“ Věta, jež mi zahlcovala mysl již druhý den. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na něho a jeho potěšený úsměv a způsob, když mi řekl souvětí, jež ve mně vyvolalo takovou vzpouru emocí, jako se ještě ničemu a nikomu za ta léta strávená zde, nepovedlo.

V ten večer jsem nedokázala zamhouřit oko. Neustále jsem si přehrávala v hlavě všechny události, souvislosti a detaily. Vše, co by mi pomohlo dostat se od něho, co nejdál, na co nejdelší dobu. Ale něco uvnitř mě vědělo, že to není možné. Byl všude. Ten den tam vůbec být neměl, a přesto se tam zjevil. Z ničeho nic vešel do stanu a… a zachránil mě. Zastal se mě. Vyhrožoval jeho kamarádovi, postavil se mu, vyhrožoval mu. Myslela jsem, že jsem si to v tu chvíli jen představovala, ale zdálo se mi, že žárlí. Způsob jeho chování. Ochranitelsky mě k sobě tiskl a já… se cítila bezpečně. Trvalo mi, než jsem si to přiznala, ale byla to pravda. Pocit, který se již nikdy nebude opakovat, jelikož v následujících minutách mě vystrašil na tolik, že jsem vůbec nespala.

„Emelin!“ Zvuk hlasu se mnou zamával na tolik, až jsem vyděšeně nadskočila a zmateně zamrkala na Naomi stojící nade mnou s rukama na prsou, tázavým pohledem a starostí v očích. „Co se děje? Celá se klepeš,“ klekla si přede mě, a položila dlaň na mé odhalené špinavé rameno.  Otřásla jsem se pod jejím dotykem, ale pokusila se nedat na sobě nic znát.

Nechtěla jsem ji přidělávat starosti. Neměla jsem na to právo. Musela zůstat klidná, alespoň jedna z nás. Alespoň do doby, než se také stane společnicí. Poté bude mít podobných starostí nad hlavu a nebude mít čas zabývat se ještě mýma, které by chtěla vyřešit. Neustále si o mě dělala starosti, věděla, že se něco děje, něco není v pořádku. Nikdy se mě nezeptala na důvod mého útěku, ani proč jsem ho zabila. Jediná se ke mně neotočila zády, neodvrátila se o de mě, a nezahlcovala tolika otázkami. Vím, že jí zajímá, co se stalo a čeká, až jí to povím sama.

Nevím, zda toho budu někdy schopná.

„Promiň, už jdu.“ Omluvně jsem se usmála a vysíleně se vyškrábala na nohy, pomocí rukou opřených o chladnou zeď a Naominy síly.

„Jaký vlastně je?“ Zeptala se z nenadání při cestě na trénink. Rozhodla se, jít mě doprovodit. Nic jsem nenamítala, byla jsem z toho překvapená. Ze začátku se mě trochu stranila, ale nebylo to tím, že by mě odsuzovala, nebo se mě bála. Bála se o mě. Nechápala, stejně jako já, proč si mě vybrali, a co to má za význam.

„Niall?“ Potvrdila jsem si a usmála se, jakmile odpověděla nepatrným přikývnutím. Líbil se jí. Poznala jsem to na ni již v ten den, kdy ho potkala. Bylo to krátce po mém návratu, v den, kdy na mě čekala po tréninku a pomohla mi zbavit se všechny tíhy, která na mě upadala.

„Je milý, hodný, a přátelský. Miluje jídlo a zbraně. Myslím, že dokáže ovládat vše, co známe, a možná i nám neznáme věcičky.“ Mrkla jsem na ni a zasmála se rudé barvě jejích tváří. „Když požádáš o radu, můžeš se spolehnout, že dostaneš odpověď, kterou potřebuješ. Za tu dobu, co mě trénuje, na mě nikdy nekřičel, nikdy se nenaštval ani nebyl otrávený z mé rychlosti.“ Ukazováček a prostředníček se u posledního slova automaticky pokrčily. „A stále se směje.“ Dodala jsem.