War-love-death

3

O pár hodin později, nikdo nesměl pracovat a museli jsme se sejít na druhé straně tábora od hlavní brány. Nebyli zde žádné stany pro vojáky, žádné ohniště, přístřešky a stáje pro zvířata, nebo budovy pro nejvyšší členy. Bylo to tu prázdné. Jediná věc, která tu stála, byla dřevěná šibenice, na které se vykonávaly všechny tresty. Šibenice byla velká, bylo na ní pět lan, čtyři trámy a jeden balvan. Každý měl svůj úkol. K trámům se většinou přivazovali, když měli být zbičování, nebo popáleni. Obří balvan byl pokaždé potříštěn červenou tekutinou díky Katovi, který zde uťal hlavu. A lana… lana se používala k oběšení či udušení.

Jednou jsem zaslechla partičku dívek, jak se baví o tomto místě. Jejich kamarádka měla být popravena, jelikož se vzepřela a něco přidala do jídla. Prý si přála, aby jí uťaly hlavu. Nikdy nebyla možnost zvolení si způsobu své smrti. Pokaždé to udělali jinak, nikdy to nebylo jen to. Většinou vás nechali vyhladovět, dřít na ostrém slunci těžkou práci, připoutali vás a nechali ptáky vás ožírat nebo dokonce vás předhodili vojákům, ať z vás dostanou duši po svém.

Já bych si nikdy nepřála přijít o hlavu. Chtěla bych umřít celá. Každá část těla na svém místě. Nedovolila bych, aby se o moji smrt postaral někdo jiný. A hlavně by to muselo být rychlé. A to jediné umožňuje oběšení. Stejně tak je to nejpravděpodobnější. Po všem, co si předtím vytrpíte, jste tak slabí, že vaz se vám zlomí stoprocentně. Nejde to překazit.

Ubičování jde, stejně tak to zpropadené utnutí hlavy. Poslední dívka umírající touto smrtí, si vytrpěla snad tu nejhorší věc. Kat měl za úkol seknout dvakrát. Na poprvé musel zkazit.

Davem propukl šepot, jakmile se objevili dva vojáci s dívkou mezi jejich těly. Každý pohled se přesunul jejich směrem, museli jsme vidět, jak ji vedou. Museli jsme se dívat. Museli jsme, i přesto, že někdo třeba nechtěl. Jako její sestra.

„Musíš se dívat,“ řekla jsem ji, když jsme vyšli spolu s ostatními k louce. Byla to první věta, kterou jsem jí řekla, od doby, co ji za mnou přivedli. Celé hodiny proplakala, naříkala, volala svoji matku, sestru a prosila, aby je všechny ušetřili a přivedli zpět.

„N-nemůžu se dívat na popravu vlastní sestry,“ popotáhla.

„Bude to těžké, ale musíš! Budou nás všechny sledovat, nesmíš uhnout pohledem, jinak budeš další.“ Jednou rukou jsem ji objala kolem ramen, „tady jsou přísná pravidla. Chtějí, abychom si vše zapamatovali. Nesmíme dělat blbosti. A chyby už vůbec ne. Uděláš-li něco, co odporuje s pravidly, zaplatíš za to-vlastním životem. Střež si ho, je to, to jediné, co ti zbude.“

„Snažíš se mě povzbudit? Moc ti to nejde,“ zabručela.

Ušklíbla jsem se, i přes dnešní situaci. „Snažím se tě ochránit. A sebe taky. Vše ti vysvětlím zítra, budeme na to mít dost času.“

Bylo mi líto vidět Naomi takto trpět. Vidět svoji sestru přivázanou k trámu, pro ni muselo být stejně těžké, jako pro mě vidět umírat matku. Nikdy jsem nezažila horší pocit, než tu noc. Noc, kdy má svoboda skončila a spoutalo mě otroctví.

Aryiny černé vlasy jako uhel, měla napadané do tváře, umazané od vlastní krve a písku, po strašlivém táhnutí za koňmi. Hnědé oči upírala před sebe, bez jediného náznaku jakékoli emoce. Roztrhané šaty zahalovali nejnutnější části těla, díky trámu, na kterém byla naprosto natlačená.

„Je smutné,“ rozlehl se hlas hlavního člena rady, „jak se vše neustále opakuje. Snažíme se, abychom se měli všichni dobře. Dáváme vám jídlo, práci, užíváte si… a přesto… přesto nás neustále zrazujete. Proč? Nemáte se tu snad dobře?“

Bože, nesnášim toho staříka. Chodí si v čistém oblečení, koupe se, válí se a myslí si, jak je silnej, když má svojí bradku a za zadkem hrst strážců. Pokaždý má hubu naplněnou plno keců, který nás mají „posílit“ a ukázat nám, že tohle je náš domov. Vždyť tu přeci máme všechno. Oblečení, jídlo, práci a užíváme si… Jo, jako by někdo z nás o to stál. Makat, makat a makat abychom dostali kus chleba, ovoce, vodu a občas nám dojí nové oblečení. To jedině v případě, že je naprosto zničené. Není-li roztrhané a černé, máme smůlu.

„Ale vy neustále opakujete chyby. Nutíte nás, učit vás trestem. Myslíte si, že nás to baví odnášet vaše mrtvá těla a pohřbívat je? Proč si to děláte? Proč chcete potrestat? A proč to děláte nám? Proč nám přiděláváte práci?“ To myslí vážně? Zase to pohřbívání? On si opravdu myslí, že jsme tak blbí, že mu spolkneme, že těla opravdu pohřbívají, jak se patří. Shodit bezvládná těla z útesů není žádné pohřbívání. To je zbavování se těl.

„Jste nepoučitelní, ale já a moji bratři jsme slíbili, že vás to naučíme. Naučíme vás poslouchat, naučíme vás přestat dělat chyby. Ale naučíme vás to jen díky bolesti.“ Máchnul rukou zabalenou v šedém oděvu, který měla jen rada, a po jeho boku se postavil zahalený muž v černém rouchu. Vidět mu byli pouze oči, v pravé ruce držel dlouhý bič, na jehož konci, byli zapíchnuté malé kovové bodlinky.

„Dvě stě ran. Poté se uvidí,“ spolu s ostatními sestoupil z dřevěných schodů.

„Bože, to snad nemyslí vážně,“ vyjekla Naomi vedle mě. „Vždyť dvě stě ran nevydrží. Je slabá. Podívej se na ní, na nohou ji drží jen provazy poutající jí ke dřevu.“ Hlava ji spadla do dlaní, třásla se pláčem. Stiskla jsem jí ramena a donutila zvednout jí hlavu. Musí se dívat.

„Já vím,…. A oni taky.“ S touto myšlenkou se ozvalo první šlehnutí rychlého biče o dívčina holá záda.