War-love-death

BONUS

Opíral se o kmen jednoho ze stromů, jež mu dopřával výborný výhled na okolí a zároveň poskytoval skvělé maskování poskytnuté stíny, před zraky zvědavých obyvatel tábora. Nepřál si, být viděn v její blízkosti. Nechtěl nechat kolovat zbytečné, ale pravdivé řeči o jeho návštěvách jejích výcviků, o kterých sama nevěděla. Nechtěl, aby to někdo věděl. Sledoval přeci dívku, jež zabila mladého vojáka, neboli jak všichni říkají chudáka Joshe.

Jako jeden z mála věděl, co je dívka ve skutečnosti zač, kdo opravdu je a proč podstupuje tento trénink. Bylo důležité, aby se naučila bojovat, ochránit se a zabít, pokud to bude nutné. Musela uchránit svoji identitu v temnotě.

Rád ji sledoval. Víc než rád. Byl jí přímo posedlý, avšak to se nesměl nikdo dozvědět. Bylo by to nehorázné. Vždyť on je jeden z nejlépe postavených mužů v celém táboře, a nejspíš i na světě. A ona je otrok,… společnice,… bojovnice. Alespoň pro všechny ostatní.

Trénink se pomalu chýlil ke konci, obvykle to byl čas, kdy zmizel dříve, než si ho stačil kdokoli všimnout, ale dnes to bylo jiné.

Hruď jako vždy odhalenou, volné hnědé kalhoty spuštěné volně na bocích držící díky tmavému pásku z kůže, ve kterém bylo zaháknuté pouzdro, z nějž vykukovala rukojeť meče. Rukou si přidržel větev, jenž byla svěšená více než ostatní nad hlavou, a bez dalšího povšimnutí polámaných větviček, přešel až k muži, jenž se ve stínech ukrýval.

Neměl ho rád. Věděli to. Oba dva. Nestrachoval se z jeho osobnosti. Z nikoho neměl strach, přesto k němu nechoval žádný obdiv, úctu či respekt. Nedokázal mu věnovat jediný cit, než opovržení. Nesnášel jeho naparování před ostatními, rozkazy a tresty dávajíc za každou blbost. Každý ho musel poslouchat, jen proto, že jeho otec toho tolik dokázal a on je teď na jeho místě. Staral se, aby nikdo na něm nepoznal, jakou zášť chová k muži, jež slintavě sleduje tu dívku. Dívku, která patří jemu!

„Pane,“ vysmekl předstíranou poklonu, čímž upoutal jeho pozornost.

Muž jen kývl, na znamení vědomosti si o jeho přítomnosti. Nic neřekl. Jen kývl. Mladík se ušklíbl nad pýchou zahaleného muže, jež mu nedovolila snížit se na výsměšnou úroveň, natož říct cokoliv, co by ho pobavilo a mohl si to připsat do imaginárního seznamu nejtrapnějších věcí jeho velitele.

Navzájem se nedůvěřivě měřili rozhodnutí proniknout po kůži a maso a nahlédnout do nitra druhého pro odpovědi.

„Je horko,“ promluvil bojovník. Muž znovu jen přikývl. „Tak nač ta kápě?“ Výsměch smíchaný s jízlivostí se linul z mladíkova tónu tak jasně, jako tvář druhého muže zrudla zlostí.

„Neopovažuj se semnou takto mluvit,“sykl rozčíleně podléhající zlobě, jež ho sžírala pokaždé v mladíkově přítomnosti. „Nejsi nikdo. Nic, než malej červ, kterého můžu nechat kdykoli zašlápnout.“

Mladík se spokojeně uchechtl a rukou sjel na rukojeť meče zastrčeného v drahé pochvě. Na tohle čekal. Bavilo ho pozorovat paniku a strach v očích nepřátel. Ale tohle si užíval mnohem víc. Každá jeho oběť věděla, že přijde o život a smířila se s tím. Ale on ne. Jeho panika a strach jen narůstaly v obrovskou bombu, která nezpůsobí nic jiného, než prosby. Bál se smrti.

„Malý červ,“ zopakoval přezdívku. „Tak malý červ, který se dá jednoduše rozdrtit hmm? To si opravdu myslíš?“ Nečekal na odpověď, ani gesta a s kamennou tváří, pod kterou se trhal smíchy, pokračoval.

„V tom případě jsi ten největší hlupák v celé zemi. Nikdo,“ zašeptal. „Proti mně nepůjde. Ani na tvůj rozkaz… Vlastně bych spíš měl říct, už vůbec ne na tvůj rozkaz.“ Opravil se výsměšně.