War-love-death

36

Plná odhodlání obkročmo seděla na bojovníkově hrudi, dýku pevně tiskla k citlivé kůži rozhodnutá vzít si každou vzpomínku zase zpátky. Rozhodně bez nich neodejde. Ne, když už se dostala tak daleko, sotva by dostala novou šanci.

Avšak adrenalin z dívky pomalu vyprchával. Každá vteřina strávená v jeho přítomnosti a hrobovém tichu, ji stavěla chloupky po celém těle. Zrak upírala do kamenné tváře, která ji odmítala cokoli prozradit. Naneštěstí pro bojovníka, očím poručit nedokázal. Střídala se v nich jedna emoce za druhou. Zmatení, strach, úzkost, nenávist. Dokonce i láska s vášní se dokázala vmíchat do jasného boje o moc. Ale takový čistý cit, nedokázal u takového člověka uspět. Ne u Harolda, který nebyl schopný milovat. Alespoň ne živou bytost.

Oči se jí rozšířily a výkřik opustil dívčina ústa, jakmile bojovníkovy dlaně ji popadly za pas a hbitě překulily pod sebe. Hruď se jí, z šoku výměny pozice, divoce zvedala, čímž způsobovala drobné narážení do chlapcových pevných svalů.

„Chceš zpátky vzpomínky?“ Zavrčel hledíc do vyděšených studánek. Dlaní sjel provokativně z boků na stehna, přičemž ztěžka vypustil tíživý vzduch z plic, jakmile konečky prstů přejel po hladké kůži. Tak jemná a nevinná… Zdála se taková být, jistě taková byla. Dříve ano. Dokud neměla možnost ukázat svojí druhou stránku. Podlou a nebezpečnou. Skrývala to, co on ukazoval celý svůj život světu. Ale povedlo se mu probudit v ní tu krásu. Nespoutanost. Ačkoli se trápila svým životem uvězněným mezi hradbami, vzpomínala na minulost a volnost, věděl, že tomu tak vždy nebývalo. Ona nikdy nebyla volná. Nikdy nebyla sama. Mohla si myslet, a myslela si, že je, ale to pouze nebyla dost všímavá. Byla slepá. Dokázala přehlédnout zamaskované poddané střežící ji na každém kroku. Stejně jako teď dokázala přehlédnout utrpení v jeho očích.

Zesílila stisk na rukojeti, jakmile chlapcovy prsty sjely na vnější část jejího stehna. Oči měla vykulené, rty pevně stisknuté, každý sval v pohotovosti. Věděla čeho je schopný. Nebyl by pro něj problém vzít si, co chce. Bez mrknutí oka by si ji mohl podmanit, stejně jako ona ukončit jeho život. Nezapomínala na čerstvě nabroušenou zbraň u Haroldova hrdla.

Drze se ušklíbl, načež s dlaní vyjel o pár centimetrů na horu. Ruka mu již dávno zmizela pod látkou skrývající poklad, který patřil jen jemu. Byla jeho. Postaral se, aby to každý věděl. Ale ona zapomněla. A pouze na něm bylo, aby jí to připomněl. „Chrápala jsi se mnou každičký den, posledních sedm tejdnů.“

Zhluboka zalapala po dechu. Děsivý šepot u jejího ucha jí přišel povědomý.  Ale to nebylo možné. Nikdy se nedostala do jeho těsné blízkosti. Nikdy s ním nepromluvila ani slovo. Natož, aby se mu odevzdala. To přece nebylo možné!

Tak proč mu věřila? Proč, ačkoli ji jeho slova bodala do srdce a nechutí celá zkameněla, mu věřila? Bála se snad pochybovat? Bála se vzepřít tak děsivému člověku?

Ne, to rozhodně ne. Kdyby ano, netiskla by ostří nože k jeho hrdlu a nevyhrožovala by mu. Ačkoli vlastně ještě neřekla ani slovo, oba věděli, že mu bude schopná ublížit, pokud nedostane odpovědi. Pokud se pohne. Byla jako zkamenělá. Pouze oči ji divoce těkaly z chlapcovy zatnuté čelisti na hrdlo a dolů na drzou dlaň mapující si území. Své území.

„Jsi jenom moje.“ Prudce trhla hlavou, zkoumajíc Haroldovu kamennou tvář.  Nenašla náznak šklebu, ani posměchu v očích. Nenašla nic, co by čekala po takových přivlastňovacích slovech.

Pokojem vládlo ticho. Pouze rychlý dech narušoval to napjaté prostředí. A v tom ji to došlo. Pravda do ní narazila takovou silou, až se jí z toho zatmělo před očima.  Mrkla. Oči se jí mírně rozšířily, neopouštějíc svůj cíl.