War-love-death

32

„Ne!“ vykřikl, jakmile se její tělo ztratilo z jeho očí.

Rychle se rozběhl, přeskakoval všechny kameny, nohy mu podkluzovaly, ale on běžel dál. Prudce se zastavil na okraji skály. Oči mu těkaly z jedné strany na druhou. Hluboko pod ním zahlédl rozvířené moře, od jejího dopadu. Ji ale nikde nezahlédl.

Proč ji nikde neviděl?!  Co když ji vlny odmítly pustit nad hladinu? Co když se praštila o výčnělky kamenů a teď ji moře odnáší pryč?

Nečekal.

Zhluboka se nadechl.

Skočil.

Zhluboka zalapal po dechu. Z plna plic natáhl kyslík a přitiskl si nehybné tělo dívky blíž k sobě. Hledal ji pod vodou snad několik minut, už začínal být zoufalý, když se znovu potopil a plaval opačným směrem, než ve kterém hledal do posud. Myslel si, že omdlí štěstím, jakmile zahlédl její tělo zachycené na jednom z ostrých hrotů výběžků pod vodou. Jenže úleva opadla v okamžiku, kdy si uvědomil, proč nevyplavala nad hladinu. Kus z jejích již tak dost potrhaných šatů se zahákl za jeden z mnoha hrotů a uvěznil je pod vodou. A nepustil ji ven.

Jenže to nejděsivější na tom všem bylo, že ona se nesnažila vyplavat. Byla nehybná, jako skála, jež jí věznila.

Skoro bez dechu doplaval až k pobřeží. Voda pro něho nikdy nebyla problémem, miloval plavání ve vlnách. Bylo to jedno z mála míst, kde se dokázal uvolnit a zapomenout na všechny mrtvé, kteří ho každým dnem pronásledovali.

Avšak dnes si mořské vody vůbec neužíval. Naopak. Proklínal ji a děsil se jí. Každým okamžikem se ho vlny snažily polapit a těžké dívčino nehybné tělo, jejíž šaty byly zplna nasáklé vodou, je společně táhly ke dnu.

Ale to by nikdy nedovolil. Nepřižil by její smrt. Natož způsobenou jeho vinou.

„Emelin,“ zašeptal vydýchaně, načež její tělo položil do písku, co nejdále od vody. Nedovolí jí znovu se přiblížit k nebezpečným skalám a pohlcujícím vlnám. Nikdy.

Položil dlaň na dívčinu studenou tvář, načež přitiskl ucho k fialkové látce zahalené hrudi. Vlny narážející do skal mu v životě nepřišly tak hlasité jako právě teď, když se snažil zaslechnou tlukot jejího srdce.

Bilo slabě.

„Lin!“ Zatřásl opatrně s jejími rameny. Netušil co má dělat. Propadal zoufalství. Musel ji probudit. Nemůže spát a rozhodně ne v mokrých šatech.  Ne, když by se už nemusela probudit. Prochladla by příliš snadno a v jejím stavu by nebylo těžké pro srdce se zastavit. Navždy.

Aniž by uvažoval, co dělá, rty se mu samovolně stáhly a propustily vysokou tóninu. Hvízdl. Musel opakovat čin ještě jednou, než se pláží roznesl zvuk koňských nohou ztěžka dopadající na zalesněnou cestu, vedoucí k moři a skalám. Celé moře bylo obklopeno skalami, které byly schované v lese. Vraníkova hříva vlála ve větru, když uháněl za naučeným signálem, vycházející z úst mladého bojovníka.

Popadl dívku do náruče a naučenými pohyby se vyšvihl na hřbet svému věrnému společníkovi. Nikdy ho nezklamal.

 Byl nemile překvapen, když jednoho dne byl nejlepším přítelem vyslán na hlídku a nepřátelé na něho zaútočili zezadu. Byl ještě mladý, stále natolik nezkušený, aby si nehlídal záda a nechal se seknout do levé lopatky. Omráčilo ho to natolik, že na několik vteřin se mu zatemněl zrak a spadl z Neptunova hřbetu. Naštěstí se rychle vzpamatoval, snad to bylo tou ránou, která zazněla zatraceně blízko anebo křikem, se kterým na něho běžel jeden z mladých kluků oděných v naprosto nepřizpůsobivých brněních odrážející paprsky slunce a zabraňujíc mu ve volném pohybu; dost ho omezovaly a to bylo to, čeho kudrnáč využil. Vyšvihl se na nohy a odrazil výpad útočícího mladíka a jedinou ránou vrazil ostří meče do odkrytého boku, načež vymrštil dýku schovanou v pouzdře u pasu na zahaleného nepřítele blížícího se ze zadu. Spokojeně se ušklíbl po shlédnutí své skvělé zabijácké práce. Přešel několik metrů k mrtvole zahaleného útočníka a vytáhl svoji dýku zabalenou v červené tekutině. Nepřítomně hleděl na ránu, z níž vytékala proudem ona karmínová tekutina.