War-love-death

46

Dostat se k Niallovi netrvalo tak dlouho, jak si zprvu myslel. Našel ho nedaleko stájí v objetí dívky, jež mu přišla velice povědomá. Dlouhé blond vlasy ji spadaly po zádech, ale nedokázaly se délkou vyrovnat Emeliným. Té se nedokázal vyrovnat nikdo ničím.

Jakmile si bratra všiml, spolu s utěšujícími slovy poslal dívku do bezpečí podzemí, jež jejich tábor v tajnosti uchovával do tohoto dne. Už když válka začala, vědělo se, že krev poteče a nebude ji málo. Tak se vybudovaly tunely vedoucí přímo k moři, kde čekaly bezpečně ukotvené lodě, až je konečně někdo využije. Ten den právě nadešel.

Dříve, než se stačil kudrnatý chlapec zeptat, Niall kývl na odpověď, jež doplnil několika slovy, které mladý bojovník toužil slyšet. „O všechno je postaráno. Rada už není. Všichni jsou mrtví.“

„Všichni?“ zvedl tázavě obočí, jelikož si byl až moc dobře vědom Niallových vtípků.

Blonďáček se pousmál. „Louise jsem nikdy nepočítal, a ty to víš.“

„Do rady patřil.“

„Ale jen proto, aby je mohl zabít. Dříve než jsme se k nim stačili dostat, zbýval jediný, kterému bez mrknutí oka setnul hlavu. Nikdy bych do něj neřekl, že dokáže zabít.“

„Jak ironické, že? Vždy se od všeho držel dál, a přesto stál v čele všeho dění.“

„Uměl si vybrat místo.“ Uchechtl se starší z bratrů. „Vždycky věděl, kam patří.“

„Tomu hajzlovi se na místo jeho otce zbíhali sliny, co se narodil. Neznám lepšího stratéga, než Tomlinsona,“ přitakal kudrnáč s mírným uchechntutím, přičemž se spolu s Niallem vydal do stájí. Musel obstarat koně, nenápadně pobít nepřátele u zadní brány a spolu s Emelin se konečně osvobodit. I když ani nešlo o jeho svobodu, on se cítil volně na každém svém kroku. Nejspíš proto, že mu nikdo nikdy nezkřížil cestu, pokud nechtěl přijít o ruku, či v horším případě rovnou o hlavu.

Musel se pousmát. Jediná myšlenka na ni a on znovu nebyl schopen myslet na nic jiného. Představa, jak se nahá vzteká, pojmenovává ho nejrůznějšími jmény, zatímco se horečně snaží vymyslet plán, jak se dostat z jeho pout, ho dostávala do kolen. Nejít ji o život, vrátil by se a vzal by si ji opřenou a svázanou rovnou tam. Pobláznila ho. Ovládala ho. A kompletně si ho přivlastnila.

„Kam až se dostali?“ vyřkl raději nejlepší otázku, která ho v tu chvíli zrovna napadla. Ne že by jich bylo moc, které se daly použít. Mysl se mu stále točila okolo Emelin a její sladké, když právě naštvané tváři.

„Mnohem trefnější otázka by byla: kam se ještě nedostali.“ Utrousil méně pobaveným hlasem blonďák, jež zrovna strojil jednu z posledních klisen ve stáji. Ostatní byly dávno vyslány s jezdci do počátků války. „Obklíčili nás. Nepozorovatelně se dostali dovnitř a okolo celého tábora. Nemam páru, jak mohla bejt hlídka tak neopatrná.“

„Možná je někdo pustil…“

„Je tu víc, než možná, brácho.“

„Takže máme dalšího zrádce.“   Zamumlal zamyšleně brunet. Ani zdaleka se mu to nelíbilo. Představa, že někdo, kdo právě pustil hordu nepřátel přes hradby a je stále uvnitř, bez vědomí kohokoli z nich, se mu vůbec nezamlouvala. Zvlášť pokud jde po ni, zatímco ona je bezmocně přivázaná k trámu…

„Do prdele.“ Bez otálení pustil otěže černého hřebce na zem, jež se bez jediného upozornění skácely do hordy slámy, a aniž by věnoval jediný pohled Niallovi, vyběhl ze stájí. Z mysli vypudil všechen hluk a křik okolo něj, jež vydávali funící vojáci a vyděšené ženy, které se stále nedostaly do bezpečí. To mu ale bylo úplně u prdele. Jemu šlo pouze o jediný život.

Bez dechu vpadl do osvětleného stanu, který zel prázdnotou. Pořádně se rozhlédl, zavolal dívčino jméno několikrát po sobě, ale odpověď se mu nikdy nedostavila, pouze jeho hlas se odrážel, nebo mu to tak alespoň připadalo.

Vyděšeně si prohrábl vlasy; gesto jež v několik posledních dnech aplikoval tolikrát, že už to ani nespočítal. Nikdy se tolik nebál jako poslední pár dny. Každou minutu žil ve strachu, že něco posere. Nepodaří se mu přijít v čas, nedokáže ji zachránit, přesto, že ji dal slib.

A dokázal to.

Porušil slib.

Znovu ji ztratil.

Znovu zmizela. Zmizela do války, kterou nedokáže zvládnout. Ne bez jeho pomoci.

Jenže jak ji má pomoc, když ji ztratil? Když nemá nejmenší tušení, kde by teď sakra mohla být? Jak daleko se mohla dostat? Kdy mu vlastně proklouzla? A jak se jí to k sakru vůbec povedlo?

„Harry,“ vytrhl ho z přemýšlení Niallův hlas. Zadýchaně se opíral o konstrukci u vchodu, zatímco s mírným předklonem a rukou na břiše se snažil popadnout dech. Muselo se něco stát. Niall byl nejlepší běžec, dokázal vydržet trať, o které se Harrymu mohlo stále jen zdát. Věc, ve které svého bratra nikdy nepřekonal. Běh.

„E-Emelin… je u zadní… brá-ny,“ vydýchával ztěžka načež svému bratrovi oplatil znepokojující problém. „Počkej,“ chytl kudrnáče za paži, jakmile se prosmíkl kolem něj. „Hlídka viděla přibližující se skupinu.“ Musel si povzdychnout, nenáviděl se za to, do jakého stresu právě svoji jedinou rodinu přivede. Bude šílet. Bude zuřit a každýho koho potká, zabije.  „Šli jejím směrem.“

„Připravte zbraně, osedlejte koně a bez keců do boje. Nikdo nejmenovaný tu nezůstane. Všichni půjdou ven a…“ Jen z dálky vnímal Zaynův velitelský hlas, užívající si svůj úkol; miloval, když někoho mohl buzerovat, a ještě radši to měl před zraky žen, které přihlížely zpoza koutů a tajného vchodu do podzemí.

Hrdě seděl na hřbetě Emelinýho vraníka, jehož si bez přemýšlení osedlal a spolu s Niallem se přidal ke zbytku jejich pětky. Pětka…dalo se to tak nazvat? Ani zdaleka jich nebylo pět. Zbyli pouze dva. On a Niall. Nedokázal vydržet sedět v sedle, zatímco ona někde bojovala o život a poslouchat tlachání jeho přítele, čekat na stratéga, nebo přemýšlet, kde by se mohl potkat s bojovníkem, jehož viděl naposledy na ošetřovně.

Musel za ní.

Projížděl hlavu za hlavou, nevynechávajíc jediný pohyb, jež dokázal zaznamenat. Odrážel útoky směřující na jeho osobu a bez jediného zájmu podřezával hrdla. Byl zvyklý na krev. Byl zvyklý brát životy. Ale nebyl zvyklý na roztřesené prsty. Nikdy se v boji nebál. Vždy si byl jistý svým vítězstvím. Teď tomu tak nebylo. Ani zdaleka nebyl klidný. Oh ne, teď se mu nikdo neměl stavět do cesty, protože okamžitě zemřel. Zabil každého jediným pohledm a následným vražením meče do odhaleného hrdla.

Nebylo slyšet nic kromě řevu a narážení kovu o kov. Zbraně do sebe mlátily, vojáci vypouštěli všemožné podoby bojového křiku, koně hlasitě řehtali.

Když v tom to uslyšel; vystrašený dívčí hlas, žádající o pomoc. Křik dívky, volající jediné slovo. Ale nebylo to oslovení, jež ho dočista zamrazilo na místě. Byl to ten hlas. Její strachem naplněný hlas.

„HARRYYYY.“