War-love-death

25

Nebe poseté miliony hvězd, moře spoutané vlnami, větřík vlající vzduchem.

Po celém táboře se nesl smích smíchaný s nezaujatými rozhovory. Dívky v náručí mužů se vesele bavily a připravovaly na dlouho noc v mužských náručí. Bojovníci střídali poháry s červenou tekutinou a spolu s bratry a nejlepšími přáteli vymýšleli plán na noc plnou potěšení.

Všichni byli uvnitř paláce. Všichni se bavili. Všichni včetně, služebnictva, rady a dokonce i Anastezin, která dávala pozor na dobré chování dívek.

Všichni až na mladou dívku s hnědými vlnitými vlasy a studánkově modrýma očima. Seděla pod mohutnými stromy, skrývající větvemi její drobné tělo ve stínu. Nedokázala se zapojit. Nedokázala napodobit tančící dívky, smějící se přihlouplým vtipům opilých vojáků a opětovat drzé pohledy a osahávání.

Ne od nich. Ne, když tam nebyl on. Bojovník, kterému patřila. Chlapec, po kterém toužila.

Harry.

Jemně se usmála. Nikdy mu tak neřekla. Bála, se jak by na oslovení zareagoval. Ale jí se to líbilo.

Vylekaně s sebou trhla při zvuku praskajících větviček. Rychle natočila hlavu za sebe do hluboké noci, oči upřené na černou siluetu osoby.

„Večer v plném proudu, a ty jsi tu tak sama?“ Otráveně natočila hlavu zpátky a zrak upřela na písek před sebou. Muž vykročil ze stínu stromů a stanul vedle nevzrušeně sedící dívky.

„Co tady děláš?“ zeptala se s nezájmem.

Černovlasý mladík zajal místo vedle dívky a pohodlně se opřel do stromu. „Přišel jsem navštívit nejkrásnější květinku.“ Uculil se.

„Víš, co ti Harry udělá až zjistí, že –“

„Až zjistí, co? Je pryč a já si můžu dělat, co chci.“ Pokrčil rameny výsměšně. „A počkat,“ zamumlal najednou a natočil k ní hlavu. „Od kdy, mu řikáš Harry?“

Dívčiny tváře pokryl jemný ruměnec. Děkovala, že husté koruny stromů nepropustí měsíční svit a neodhalí její slabost. „Ale vrátí se. A myslím, že znáš lépe než kdokoliv jiný jeho osobnost. Není to zrovna dvakrát typ klidného člověka. Jeho výbušnost až fascinuje.“ Zamumlala ignorujíc poslední slova vojáka.

„To je sice pravda, ale taky je pravda, že jako jeden z mála znám jeho slabosti. A jedna z nich právě sedí vedle mě.“ Upřeně ji probodl pohledem.

Překvapeně natočila hlavu. Ona a jeho slabost? Pche, to určitě. Cítila mezi nimi jakési spojení, ale to dávala za vinu společně stráveným nocím a tvrdým tréninkům. Jedinou slabostí, kterou pro něho mohla představovat, bylo špatné hlídání zad, pokud došlo na souboj.  „Co chceš Zayne?“ zavrčela rozčíleně. Myšlenky, že se jí snaží navodit pocit citů od Stylese, ji rozčilovaly.

Znuděně pokrčil rameny. „Jen užít trochu srandy. Tam,“ hlavou kývnul za sebe do stromů, odkud vycházel hluk bubnů a smích opilých, „si člověk neužije žádnou zábavu.“ Povzdechl si.

„A ty si myslíš, že tady, pod stromy v až děsícím tichu a holkou, co se snaží od toho všeho uniknout, ji najdeš?“ zeptala se s jasnou dávkou pochybností v hlase.

S pobaveným uchechtnutím vytáhl z pod zad láhev plnou jistě nakyslé tekutiny. „Rozhodně víc, než tam.“  Mrknul, přičemž přiložil láhev k vyprahlým rtům a zhluboka se napil. „Dáš si?“ natáhl k ní ruku s černou nádobou. S povytáhnutým obočím a otráveností v očí nedůvěřivě na láhev pohlédla, přičemž ji s dalším uchechtnutím znovu stáhl ke svým ústům. „Aspoň neubyde. Vážně nerad bych byl na suchu. Ne teď. Ale dost o mně.“ „Jaký bylo první šukání se Stylesem? Víš má to rád tvrdý a…“ Vyvalila bulvy. To si snad dělá… „pekně divoký. Vsadim se, že ty ho dokážeš usp-“ Ne. Na tohle nemá…rychle vyškubla tmavou láhev z přiopilých rukou a přiložila její chladný konec k žíznivým rtům. „Hej,“ ohradil se a chmátl po červeném obsahu stékající do dívčina hrdla.

„Nabídl jsi mi,“ pokrčila ledabyle rameny a znovu ochutnala.

Než se nadála, celý obsah, napůl nasládlé a napůl kyselé chuti červeného vína zmizel v jejích rtech, jež se tiskly k Zaynovým.

Branami projel krátce po setmění. Byl celkem spokojený. Úkol, který mu jeho kamarád zadal, vyřídil celkem rychle a ještě zjistil pár drobných zato uspokojivých informací, které jeho přítele jistě potěší. Věděl, že by mu je měl předat okamžitě, ale nejdřív musel udělat ještě jednu věc.

Akorát odcházel ze stájí, kroky směřované ke stavbě s celami a dívkami uvnitř, když procházel kolem stanu, z nějž zaslechl hlas; dívčí výkřik.  

S trhnutím se posadila. Bolest ji do hlavy vystřelila tak prudce, až se jí zamotala hlava a ona zády dopadla zpátky do měkkých kožešin. Dlaně si tiskla na spánek, oči přivřené, prsty kroužící po vibrující kůži na hlavě. Zničeně fňukla, přičemž trhnula levým ramenem.

Ztuhla.

Pomalu natočila hlavu západním směrem opatrně odlepujíc víčka od sebe. Něco bylo špatně. Proč leží nahá v měkkých kožešinách a vedle Harryho? Harryho, když ten je pryč?!

Vytřeštila oči.  

„Dobré ráno,“ zazubil se Zayn zírajíc do vyvalených studánek z nichž sjel níž na nahou pokožku.

Z hrdla se jí vydral výkřik.

„Radil bych nekřičet, nechceme přece vzbudit všechny okolo, no ne? Navíc právě někdo obchází stan a…“

„Tak ne, už je ve stanu.“ Uchechtl se, pohled upřený pár metrů před sebe na zuřícího bojovníka svírající rukojeť meče.

„Harry,“ vydechla s úlevou a skrytou panikou vyskakujíc na nohy, avšak silné paže ji stáhly zpátky.

„Zayne,“ zavrčel kudrnáč, z očí šlehaly blesky. „Pusť ji!“

„Na to je dost času,“ mrknul, tisknouc dívčino vzpírající tělo na své. „Nejdřív chci, aby ses dozvěděl, co se tu v noci vlastně odehrálo. A nepřibližuj se, nebo se jí ještě něco stane.“

Rozzuřeně se zastavil dusíc v sobě všechny nadávky světa. „Myslim, že to je všem dost jasné.“

Ze rtů vypustil smích. „Ale já myslel detaily. Jsem si jist, že tady naše malá společnice,“ rukou ji prohrábl dlouhé kaštanové kudrny, „ti je ráda poví.“

Vyvalila oči. Hruď se jí divoce zvedala pod náporem zběsilého tlukotu srdce, zoufalé oči upírala před sebe na Harryho, jež se urputně snažil neztratit kontrolu.

„Ty si to nepamatuješ?“ zavrtěl Zayn smutně hlavou. „To nejspíš tim vínem. Vrhla ses na něj a nenechala mi ani doušek, a pak ses vrhla na mě.“ Připomněl s úsmevem. „Kdybych tě nedostal do nejbližšího stanu, servala bys ze mě všechno oblečení už pod stromem. Jenže já to nemam rád v tom nepohodlnym písku, takže…“  

Už to nevydržel. Nedokázal to poslouchat. Nedokázal upírat zrak na provinile třesoucí dívku, jejíž oči se plnily slzami.

Odrazil se, pár dlouhými rychlými skoky překonal vzdálenost dělící ho od vystrašené dívky, vytáhl meč,  načež jejíž rukojeť padla do Zaynovy tváře.

Zaskučel, povolil sevření okolo dívčina pasu, jejíž váha ho okamžitě opustila, zato nahradila mnohem těžší. Rány do obličeje přicházely ze všech stran, občas dostal i do břicha či boku a on začal pomalu ztrácet vědomí. Jediné, co dokázal vnímat byla bolest a nasraný zvuk Haroldova hlasu křičící nadávky a pouštějící další rány, dokud nepropadl do tmy.

Harryho paže ji odhodily z jeho těla téměř okamžitě. Dopadla vedle do huňatých kožešin, kde se schoulila do klubíčka. Nemohla-nechtěla tomu věřit. Hlava ji třeštila, ale bylo to nic s porovnáním, jakou bolest cítila na srdci. Temnota zahalovala její paměť. Mlha, kterou nedokázala odstranit. To kvůli tomu zatracenému vínu. Kdyby se nenapila, kdyby se nenechala unavit jeho řečmi, nestrávila by s ním noc a nečelila by výčitkám pomalu naplňující její nitro…

Aniž by vydal jedinou hlásku, nechal ležet bezvládné tělo bojovníka zakrvácené vlastní krví a opatrně uchopil choulící se dívku do náruče. Plakala. Prameny kaštanových vlasů ji padaly do tváře, ale ani tak nezamaskovaly tiché vzlyky. Pevnějším natisknutím k sobě ji přiměl položit hlavu na jeho rameno a se strhanou a značně zamračenou tváří odnesl dívku z toho odporného stanu do bezpečí.

Do své postele.