War-love-death

2

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je dnes den, neodpověděla bych. Nemohla bych. Nevím to. Přestala jsem počítat dny strávené zde, od její smrti.

Slunce už bylo vysoko na čisté obloze a já stále seděla ve své oblíbené poloze v zatuchlém koutě.  Oknem dovnitř dopadaly paprsky slunce a hluk. Všichni už byli v pohybu. Kuchařky stály v kuchyni, vařily, nadávaly na dívky, které něco pokazily a popoháněly všechny, aby šlo vše, jak má. Některé dívky pobíhaly po tábořišti a dělaly, co jim zrovna jiní rozkázali. Jiné pracovaly v paláci. Uklízely, obskakovaly, dělaly společnost…

Ale já ne. Já musela zůstat a čekat. Nařídili mi to vojáci, jakmile přišli pro nové dvě dívky a poté je odvedli k radě. Rada… spolek pěti mužů, kteří rozhodovali o našich osudech. To oni vše organizovali. Přepadení našich domovů, vypálení vesnic, získávání otroků. Za vše mohli oni. Není správné vinit vojáky, že mi vyvraždili vše, co jsem milovala, když jim to nařídili staříci, ale nešlo to. To oni zabili moji matku, ne rada. To pro vojáky jsem se stala hračkou. To oni, se v tom vyžívali. Možná ne ze začátku, když je naverbovali do svých jednotek. Byli to jen chlapci, kteří mysleli, že vše bude v pořádku, ale pak se to stalo, přišli o své domovy a oni se stali zabijáky-řízení radou. Jejich sestry, kamarádky a dívky se staly otrokyněmi, avšak většina z nich zahynula.

Možná měli štěstí, když je zabili a nepřivedli sem. Nemusejí trpět, vzpomínat, utápět se v žalu a pozorovat své přátele, jak se ničí, stejně jako ony. Neviděly chlapce učící se bojovat, adaptovat se prostředí a pomalu si na vše zvykat. Zvykat si, že odteď to budou oni, kteří vezmou domovy bezmocným dětem toužícím po ochraně, rodině a domovu. To oni budou ti, co vše zkazí. Nebude to rada, nikdo to tak nebude brát. Přestože za vše může ona.

Chodbou se rozlehly kroky, a tábor naplnil zvuk poplachu sirény.  Vyskočila jsem na nohy a vyběhla ven. Bydlela jsem sice v cele, ale nebylo to vězení jako takové. Mohla jsem se volně pohybovat, nikdo nás nezamykal. Když někdo něco potřeboval, tak pro vás někoho poslal.

Musela jsem přivřít oči, než jsem si přivykla ostrému slunci. Jakmile si mé oči přivykly, rozhlédla jsem se, abych zjistila co se děje. Táborem se rozléhal hlas sirény a hlasy vojáků křičící na sebe.

„Dělej, dem tudy,“ zařval jeden na kamaráda, přičemž se oba rozběhli k zadní bráně. Sledovala jsem je, dokud nezahnuli za roh a poté jsem se rychle rozběhla do středu toho všeho.

Siréna byla naposledy spuštěná před několika měsíci, když se pokusila o útěk nová holka. Nestihli ji ani přiřadit práci, když v noci prchla. Ale nedostala se ani přes hradby a poté byla surově umučená. Bylo to poprvé, kdy jsme se na to museli všichni přijít podívat. Chtěli ji použít jako odstrašující případ, zřejmě se jim to na chvíli povedlo. Jakmile přivedli nové lidi, postarali se, aby se o dívce dozvěděli. Od té doby, tu byl klid. Avšak ne na dost dlouhou dobu. O život přijde někdo další.

„Co se děje?“ zeptala jsem se dívky se zrzavými vlasy a tváří porytou pihami. Párkrát jsem s ní pracovala v kuchyni. Byla krásná, šikovná a jako jedna z mála uvítala svůj osud s otevřenou náručí. S vojáky byla skoro každou noc, užívala si s nimi možná víc, než oni s ní. Ginger.

Aniž by se na mě podívala, odpověděla: „Ta nová, kterou včera přivedli, utekla. Akorát ji vyvedli ze sálu a už utíkala. Viděla jsem to, byla jsem zalévat květiny.“

„A byl s ní ještě někdo? Další dívka?“

„Ne.“  Vydechla jsem úlevou. Nebyla to ani jedna ze sester. „Ta druhá zůstala v sále o něco déle.“

Na moment jsem oněměla, přece jen to byla jedna z nich.

„Jak to? Proč zůstala dýl?“ Zeptala jsem se, jako by nic. Můj hlas byl stejný, bez známky strachu, zachvění či překvapení. Jen zvědavost.

Ginger pokrčila rameny. „Nevím, celou dobu byli dveře zavřené. Nic jsem neslyšela.“ Chtěla jsem přikývnout, ale zvedla svoji hubenou ruku a ukázala před sebe. „Podívej, už jí vedou.“

Pohlédla jsem směrem, kterým ukazovala.

Byl to hrozný pohled. Vůbec jí nevedli. Ona vůbec nestála. Dva koně ji vláčeli za sebou strašlivou rychlostí. Jezdci v sedle měli natažené provazy vázající ji za ruce, místo vojáci koně zastavili, pobízeli je, a hnali se okolo nás s dívkou ležící na břiše. Křičela, bíle šaty měla roztrhané na cáry. Vysely na ní jen útržky bílé látky.

Táborem se neslo šuškání a vyptávání. Každý chtěl informace, které nikdo neměl.