War-love-death

39

Uraženě kráčela do kuchyně. Bosé nohy tvrdě narážely do kluzké podlahy, zatímco nozdry vypouštěly vzduch vyloučený z plic. Nikdy v životě nezažila tolik adrenalinu, strachu a rozzuření. Už ji opravdu všichni lezli na nervy. Jak ji nikdo neřekl, o co tu vlastně jde. Nikdy nebyla tak naštvaná. Ano, cítila zlost na Harolda za to, co jí provedl, ale to se hlavně cítila zrazená. A to jí bolelo. Zrada.

Ale tohle bylo něco naprosto jiného. Vztekem viděla rudě. Měla chuť toho vojáka uškrtit. Nejen že jí zachránil život, ale ještě ke všemu jí odmítl prozradit proč, když byl podle jeho zbroje na druhé straně. Měl patřit k nepřátelům, ale přesto riskoval svůj život a pomohl jí. Tak proč jí sakra odmítl dát informace? Informace, na které má tisíckrát větší právo, než tu být uvězněná, na život uvnitř hradeb. Neprosila se o takové žití. Prahne po tom tajemstvím. A jediné, co z něj vypáčila, bylo jméno a ubohý pokus vyhnutí konverzaci.

„Nevím, co bych ti řekl. Počkej si na vysvětlení od Harolda.“ Odvětil na několikátý pokus o vysvětlení.

Jo, to tak. Od něho se určitě vysvětlení dočká. Kord, když byla rozhodnutá se mu značně vyhýbat, co nejlépe už ho nikdy nepotkat ani o něm neslyšet. To bylo ale v její situaci prakticky nemožné. Žila s ním v jednom táboře a byla si jistá, že o něm ještě uslyší. Ne, nebyla si tím jistá. Bylo to pro ní stejně tak jasné, jako přežívání pomocí kyslíku.

V tichosti obešla všechny dívky poctivě připravující občerstvení na dnešně večeři a ukradla si pro sebe ostrý nůž, jímž většinou připravovala zeleninu. Popadla jednu ze žlutých paprik pečlivě omyté a oschnuté čekající pouze na připravení. Aniž by se rozhlédla a zkontrolovala tak, zda již zelenina není připravená a jí by nezbývalo nic jiného, než se pustit do jiné činnosti, pustila se do práce.

Krájela rychle. Nůž narážel do dřevěné podložky, každou vteřinou odhazujíc nakrájené plátky a kolečka různých barev zeleninové stravy.  Nevšímala si tázavých pohledů, ani šuškání mezi ostatními dívkami nechápající její zapálenost do práce. Poslední dobou přeci chodila jako tělo bez duše, potácela se z jedné strany na druhou, div že neupadla. Kruhy pod očima byly den ode dne horší, myšlenky rychlejší a zpřeházenější, zatímco soustředění rozhozené. Nereagovala na sebevětší podněty, neodpovídala na otázky, neprobrala se pomalu ani po jemném zatřesením. Některé z dívek se obávaly, že se nakazila nevyléčitelnou chorobou, držely si věší odstup, aby tu „nemoc“ nechytly taky. Jiným ale bylo naprosto jasné, že to není ani nemoc, ani dočasná nepozornost. Poznaly, že v tom je nějaký bojovník. Některým bylo dokonce jasné který. Každý znal její pověst. Každá dívka jí záviděla její štěstí stát se jeho společnicí. Každá chtěla být v její pozici, ačkoli tu byly takové, které tápaly nad jejím stavem a skutečně se zajímaly o její bolest. Ale ona je odháněla. Vlastně je ani nevnímala. Nezaregistrovala uklidňující slova, pohledy dokonce i doteky. Jako by byla její duše v jiném světě, jakoby opustila své tělo a nechala tu pouze schránku.

Avšak dnes po dlouhé době, v ní pár z nich dokázalo zahlédnout život. Emoce v jejích studánkových očích se střídaly jedna za druhou, nestíhajíc se pořádně ani rozkoukat a už byly nahrazeny jinými. Poznaly, že se něco stalo. Pár z nich, možná už i vědělo co. Informace v táboře, se šířily ohromnou rychlostí. To, že znovu utekla, vědělo celé vojsko a více jak polovina otrokyň. Ale to, že byla napadena druhou stranou a málem přišla o život, nebýt nečekané pomoci záhadného vojáka nepřátelské strany věděli jen oni dva. Nebo si to alespoň myslela. Netušila, že se tak rychle dostane k radě. Nebo alespoň k jednomu z jejich členů. Od něhož se to samozřejmě dostane okamžitě dál…