War-love-death

Epilog

Hledal ji.

Hledal ji více jak rok.

Pročesal celou zemi, den za dnem trávil v sedle hřebce černého jako uhel, jen aby projel celou zem a znovu se vracel s prázdnou.

S tím se ale nehodlal smířit. Nikdy.

Přesto si nedovolil vyjet dál. Nenašel odvahu, aby sebral vojsko a vyjel za moře hledat, co je jeho. A co mu bylo odcizeno. Protože tak se přesně cítil; okraden. Okraden o největší poklad světa. O dívku s neuvěřitelnou mocí, nebojácnou pusou a sakra přesnou ránou. O dívku, která mu kompletně změnila svět; převrátila ho naruby a rozervala na kousky spolu s jeho srdcem. Tak se přesně cítil. Rozcupovaný na miliony kousků, které dokáže dát dohromady jediná osoba. Ta tu ale není. A on se bál, že už nikdy nebude.

Nedovolil si myslet, jak v křečích leží v opuštěné cele, kam ji jednou za čas hodí kus potravy, jen aby ji udrželi naživu. Nebo hůř, její bezvládné tělo pohozené mezi mrtvolami, které pro svět nic neznamenaly. Přesto se k němu takové myšlenky dostaly. Ve spánku byl bezmocný, pronásledovaly ho, stejně jako jeho sestra.

Ale on svůj boj nevzdával. Nikdy ho nevzdá. Nikdo ho k tomu nepřinutí, nebyly žádné zbraně, jež by ho dokázaly zadržet, ani lidé. Na to už ztratil příliš mnoho.

Udělal by cokoli, aby ji mohl znovu držet v náručí, pevně ji k sobě tisknout a šeptat milující slůvka, která patřila jen jí. Aby ji mohl uklidňovat nad ztrátou nenarozeného dítěte, kterého neměli možnost poznat, přesto ho milovali… a navždy ztratili.

A to taky udělá.

Najde ji a už nikdy ji nepustí.

Ani ona mu v tom nezabrání.

Stála na kopci, na druhé straně od šumějícího vodopádu spouštějícího své ledové proudy kapek vody do jezírka pod ním. Nevěděla, proč se dostala zrovna sem, ale něco ji na to místo táhlo tak naléhavě už dlouhou dobu. Ale odvážila se vkročit na půdu plnou vzpomínek až teď.

Bála se.

Dlouhých dvacet měsíců žila ve strachu z minulosti. Minulosti plné vzpomínek na život, ve kterém byla opravdu šťastná. Uznávaná. Mocná. Ochraňovaná. Zamilovaná… Zamilovaná do chlapce, který ji zachránil život. Do muže, kterého opustila, přesto, že ho milovala více než svůj život. Nemohla dopustit, aby byl s ní. Žil by s dívkou, od které by čekal dítě. Dítě, které nikdy nedostane. Holčičku, či chlapce s jeho vlásky, smíchem a bojovým uměním. Jediné, co by děťátko zdědilo po ní, by byly oči. Světle modré, jako čisté nebe po bouři. Avšak budoucí vládce se z její krve nikdy nezrodí.

Osud se každou minutou a každým dnem měnil. Nikdy vám nikdo nevyvěstí budoucnost, alespoň ne přesnou. To nedokáže nikdo. Ani přízrak vlastní matky, jež se z ničeho nic objeví ve snu, kdy bojujete sami se sebou, zda máte dál pokračovat v cestě, či to vzdát a konečně si užít klidu, kterého se vám na zemi nedostane.

Automaticky si sjela rukou na látku hedvábných světle modrých šatů obepínající břicho pokryté jizvami. Kdykoli pohlédla, nebo jakkoliv vzpomněla na zašitou kůži, vybavil se ji den, kdy se její život rozpadl jako smítko prachu, a vše ztratila. Svůj lid, úctu, domov, přátele… ale na tom vůbec nezáleželo. Její srdce zemřelo, jakmile ztratila Harryho a jeho dítě, které nosila. Zabili jediný život, který se zrodil jen díky lásce, kterou ji dával její zachránce. Ale oni ji vzali i jeho. Donutili jí opustit ho, a nechat v domnění, že jí zabili a tělo zajali jako kořist.

Celých dvacet měsíců pro ni bylo utrpením. Nedokázala myslet na nic jiného, než na život, který by mohla žít nebýt její chyby. Neměla věřit Naomi. Proradné holce, své nevlastní a jediné sestře, která se pouze snažila zruinovat její život. A taky jí to vyšlo. Emelin neměla už nic, na čem by jí záleželo. Lid, který získala, nechala jít. Nechtěla jim vládnout, přestože si ji za svoji Paní zvolili. Své dítě ztratila. A Harry… S Harrym se rozloučila tu noc, kdy mohla být naposledy v jeho náručí. Nevěřila, že na ní čeká. Nejspíš si myslí, že je mrtvá, a to je to, co si přála. Aby na ni zapomněl a žil šťastný život s někým, kdo mu bude moci dát to, co ona nikdy moci nebude.