War-love-death

42

Klečela na všech čtyřech. V poloze, která se používala pro potěšení. V poloze, kterou vyzkoušela jen jedinkrát, ale byla příliš bolavá a neuspokojivá, aby ji s Harrym zopakovali. V poloze, která měla představovat její trest.

Znásilnění před zraky všudypřítomných.

Ne, ne, ne, ne, ne! To přeci nemůže být pravda. Přece ji nemůžou znásilnit před všemi těmi lidmi. Nemůžou je nutit dívat se. Většina z nich jsou ještě děti. Dívky a chlapci vyrvaní z jejich domova, aby žili jako otroci. Přece jí tohle neudělají. Neponíží jí před všemi natolik, aby si přála zemřít.

„Ne,“ zamumlala, jakmile jí to všechno došlo. Všechny vyděšené pohledy, soucit v očích, panika ve tváři, zděšené šeptání a nakonec i její poloha.

„Ne,“ zopakovala, načež s sebou začala neovladatelně házet. Snažila se dostat ty smradlavý pracky z jejího těla, odtáhnout se do bezpečí, udělat cokoli, jen se dostat daleko z jejich dosahu. Ale to bylo v její situaci takřka nemožné. Sevření jejích boků ještě zesílilo. Už na sobě necítila pouze jeden pár rukou, nýbrž dva. Další voják ji chytil za ramena, čímž ji znemožnil pohyb se svázanýma rukama, přičemž jí donutil zůstat v poloze, v níž se doteď nacházela.

Na všech čtyřech.

Vyděšeně vzlykla, jakmile ucítila nový pár rukou na jejím těle. Pár, který nesloužil k přidržení. Ne, ne, ten rozhodně nesloužil pouze k přidržení.

Začala kroutit hlavou. Slzy, jež se během jediné vteřiny nahromadily, začaly padat po vyděšených tváří a vytvářet nové mokré cestičky spolu se slzami padající z nebe. Chlad jí prostoupil celým tělem. Cítila klesat stupně. Slunce nahradil déšť. Horko nahradila zima. Země kolísala, nedokázala si vybrat teplotu, na které by se udržela. Stále padala dolů…

Oči ji pomalu vypadly z důlků, jakmile se cizí dlaně dotkly jejího pozadí, přičemž vyhrnuly zničenou látku po jejích bocích. Ostrá bolest na pravé půlce ji vhrnula nové křišťálky do očí. Avšak nebylo to bolestí fyzickou. Ta byla nepatrná oproti duševní. Zažila nespočet ran, ale představa, čím si během několika nastávajících hodin chystá projít, ji pomalu ničila. Hodin… bude to trvat tak dlouho? Budou si s ní snad užívat, dokud nebude prosit o rychlou smrt? Nebo ji snad tímto chtějí připravit o život?  Bude to trvat tak dlouho, dokud neztratí i poslední zbytek sil a naposledy vydechne?

Zděšeně vyjekla. Ostrá bolest naplnila celé její tělo, na několik dalších minut. Ta bolest byla nepopsatelná. Vůbec na něj nebyla připravená. Nečekala jeho prsty v ní tak brzy. Vlastně, je nečekala vůbec. Předpokládala a zároveň se děsila, že půjde rovnou na věc. Ale to se ohromně spletla. Měl jí umučit k smrti.

Nebyla vlhká. Mohla být mokrá po celém těle, jak chtěla, ale mezi nohama byla přímo vyprahlá. Nebylo to jako s Harrym pro kterého byla připravená už poprvé. Vzrušoval jí, ačkoli si to tehdy nechtěla připustit, její tělo jí zradilo a zároveň ušetřilo. Bolelo to. Poprvé vždycky bolí. Ale v porovnání s tím, co prožívala teď, to bylo bezbolestné, pouze přechod z dívky na ženu.  Nikdy se jí nesnažil ublížit. Ne pokud o to nežádala…

Zhluboka zalapala po dechu. Délka vojákovo prstů ji v tu chvíli přišla nekonečná. Připadalo ji, jako by se jí snažil roztrhnout ze vnitř.

Rychle do ní vrážel, nezajímal se o její vzlyky ani o pokusy uniknout z jeho dosahu. Pouze si užíval slast z její bolesti. Užíval si ten pohled na kroutící se dívku v bolestných křečí, vzlykající prosby, jež mu na tváři vytvářely větší a větší úšklebek. Miloval bolest. Miloval, když jí mohl způsobovat on. Ale nejvíc ze všeho miloval, když pod ním dívka křičela.

Byla to pocta, jakmile si ho čtyřčlenná rada zavolala, aby mu sdělila jeho úkol. Měl vymyslet trest pro tu děvku, která zabila jeho pána. Pro tu děvku, která si to rozdávala se Stylesem. Respektoval Harolda. Sakra, byl z něj občas podělaný, zvlášť když byl u jeho hněvu. To si nikdo nechtěl zažít, ale on to zvládl. Přežil jeho tréninky i výpravy s ním. Ne, že by jich bylo mnoho, vlastně byla jediná, ale byla to nejlepší zkušenost, kterou kdy dostal. Od té doby byl v táboře považován za jednoho z nejlepších. A jako nejlepší voják, chtěl nejlepší společnici. Tu, která dokázala uspokojit i jeho pána. Byla to jediná, na kterou se nikdo nesměl ani podívat, natož vztáhnout ruku. A to pouze protože patřila Stylesovi. A on si ji hlídal. Jasně dal najevo, komu patří, a co se stane, pokusí-li se na ni něco byť jen zkusit.

Avšak on konečně dostal možnost si s ní trochu pohrát. Nebylo pro něj těžké vymyslet ten nejlepší druh trestu. Ačkoli se obával Haroldova hněvu. Neměl nejmenší ponětí, jak zareaguje.

Zamrzla na místě, jakmile ji jeho prsty po nekonečné době konečně opustily. Ostrá bolest ji postupovala stále dokola celým tělem, bodání v nejintimnějších částech jejího těla nahradilo pálení hýždí. Chladný kov narušující bezchybnou strukturu pokožky a vytvářející ranky, z nichž se postupně linula karmínová tekutina stékající po stehnech, byla zachycena něčím hrubým a vlhkým. Vojákův jazyk klouzal po jejím těle, sál kovovou tekutinu, připraven přemístit se k jiné části. Mnohem sladší a vlhčí.

„Po tomhle jsem tolik toužil,“ zamumlal si pro sebe, načež rukou přejel po rankách na kůži. Pomalu putoval dlaní níž, vychutnával si její hebkou pokožku na své, vychutnával si ten pohled beznaděje v jejím těle.

Cítila jeho dech na její nahé kůži, ačkoli k němu byla zády, vnímala každý jeho pohyb, dokázala rozpoznat nepatrné pohnutí jeho těla blíže k jejímu. Vycítila, jakmile se sklonil k jejímu středu, aby ho konečně ochutnal.

Dotýkal si jí. Cítil její vůni. Její pravou vůni, kterou ochutnal jen Styles. A kterou konečně ochutná i on. Pozná, jaké to je mít ji. Mít něco, co patří jinému. Jeho pánovi.

Zbývalo už jen pár milimetrů a konečně by ji ochutnal. Konečně by se jazykem dotkl jejího nejcitlivějšího místa. Konečně by si ji vzal.

Místo toho se skácel k zemi. Nedostal šanci ani pro bolestné zaskučení, či sebemenší upozornění na útok a spadl vedle Emelin s dýkou zabodnutou do zad. V místě, kde ještě před pár vteřinami bilo jeho shnilé srdce.

Táborem se ozval výkřik, ženy se vyděšeně otáčely, ruce si přiložily na ústa, aby nekřičely, zatímco muži se začali rozhlížet po narušiteli. Zmatek naplnil louku. Lidé se rozeběhli do všech stran, hledali bezpečný úkryt, kde by se mohli schovat před nebezpečím.

Než se kdokoli stačil vzpamatovat, skácel se s dýkou v hrudi k zemi druhý muž, jehož úkolem bylo udržet dívku nehybnou. Vojáci se rychle shlukli okolo zbývajících členů rady, přičemž se je snažili co nejrychleji dostat do bezpečné vzdálenosti od skrytého útočníka.

Ale bojovníka nezajímala rada. Nezajímali ho vojáci. Jeho pozornost byla zaměřená na jedinou osobu. Na připoutanou dívku bezvládně ležící na chladné zemi, tváří schovanou pod změtí vlasů a roztrhaným oděvem.

Na dívku, kterou se mu pokusili vzít.

A byli blázni, když si mysleli, že jim to vyjde.