War-love-death

26

Slunce již dávno zapadlo za poslední horizont skal a den ovládla noc. Hustá černá tma zahalující celý západní svět. Po dlouhé době se k noci připojily mračna nasáklé vodou, avšak stále odmítaly spustit jedinou kapku toho vzácného živlu na zem a konečně trochu osvěžit horký těžký vzduch. Alespoň tak dívce připadal. Horký a těžký.

Kráčela, spíše se ploužila, po louce zahalené pískem s křišťálově lesklýma očima upnutýma do dáli. Nohy bořila do horkých jemných kamínků, když se náhle zastavila a kolena se jí podlomila. Těžce dopadla a zabořila se za své pokrčené nohy tisknoucí k chvějícímu tělu. Ruce vylétly k tváři, po níž se již kutálely velké slzy.

Celé dny byla jako omráčená. Ráno, po noci strávené bloumáním po táboře, poslušně vstala, došourala se ke své práci, kterou protahovala, co nejvíce to šlo a zároveň se snažila nepřibližovat k rozhovorům a otázkám o slavnostní noci. proč ji nikdo neviděl uvnitř, proč nebyla s Naomi, jak slíbila a kde vlastně celou dobu byla? A když konečně nastal čas úspěšně se vyhýbala tréninkům s kudrnatým bojovníkem a poté se vrátila do cely, v níž přetrpěla hodiny, než slunce konečně opustilo oblohu a ona se znovu vytratila do náruče temné noci. Celý cyklus se znovu den, co den opakoval.

Nakonec to dovršilo bodu žádné komunikace. S nikým nepromluvila slovo, ztrápenou tvář schovávala pod vlasy a tréninkové části se značně vyhýbala.

Neviděla ho od toho rána. Živě si pamatovala, jak se probudila natisknutá na jeho tělo, svalnatou ruku ochranitelsky přehozenou přes její pas nutíc ji zůstat. Byla překvapená, když zjistila, že na sobě má krásné světle fialkové šaty. Přísahala by, že si je neoblékla. Ne bez něčí  něčí pomoci. Byly nové, nepoužité. To zjistila okamžitě. Látka nebyla potrhaná, ani obnošená. Navíc krásně voněla po fialce a mechu. Vůně, které by nikdy nedala do hromady, a přesto je měla na sobě.

Ohromeně pohlédla nahoru. Klidná, naprosto nevinná tvář ji uchvacovala. Jak neškodně dokázal vypadat ve spánku. A přitom to byla její noční můra. Noční můra se záblesky světla. Už dvakrát ji dostal ze spárů Zayna a jednou ho dokonce zmlátil do bezvědomí. Byla si jistá, že ho nezabil. Noční potyčka a jedna tvář k nepoznání se snadno ztratí. Alespoň mnohem líp, než mrtvé tělo.

Ale proč to udělal? Odpověď dostala okamžitě.

Dlaň z boku sklouzla na její záda a přitiskla ji blíže na tvrdou klidně zvedající se hruď. „Moje.“ Vydechl ze spánku a své rty přisunul těsně k jejím.

Opatrně, jak jen to šlo, uchopila Harryho ruku a rychle se odkulila z jeho dosahu. Nechtěla ho vzbudit. Nechtěla mu čelit. Jistě by zuřil a to by ona nezvládla. Ne s pláčem, který se blížil.

Aniž by vydala hlásku, opustila stan. Avšak srdce ji bilo jako splašené. Dunělo ji v uších a ona se divila, že ho nevzbudilo.

Byla jeho. A na jeho majetek se nesahá.

Nechtěla ho vidět. Nedokázala se mu podívat do očí. Netušila proč. Proč se cítí, jako by ho zradila, ale naplňovalo ji to a přivádělo k šílenství. Nic k němu přeci necítila. Ne kromě strachu a odporu. Tak proč mu věřila? Proč mu dávala přezdívku?

„Harry.“ Zalkla se a přitiskla si obličej více do dlaní. Toužila se vmáčknout do písku a nikdy už se nevyhrabat.

Nevnímala okolí. Nedokázala přijímat nic kromě bolesti, která ji uvnitř trhala. Pevně tiskla kolena k hrudi, tvář schovaná v dlaních tišila vzlyky, vlasy zakrývaly kruhy pod očima z probděných nocí.

Neslyšela nikoho přijít. Necítila ničí přítomnost. Instinkt ji znovu zradil. Až když se cizí paže obtočily kolem jejích ramen, s sebou cukla. Hlava ji vylítla a ona skrz slzy pohlédla na andělskou tvář mladého bojovníka. Byl jen pár centimetrů od ní. Tlačil své tělo na její, jako to ráno, kdy od něj utekla.

„Ne.“ vzlykla a dlaněmi se odstrčila od jeho těla. „Pusť mě.“  Slzy stékající proudem po její tváři usušila látka mladíkova trika. Pevně ji k sobě přitiskl, jednou rukou držíc její hlavu, aby neucukla a druhou položenou na zádech, aby se nevyvlíkla z jeho náruče. Pěstmi tloukla do pevné hrudi, vzlykala, aby ji pustil a šel pryč, ale on ji neposlechl.

Pouze ji držel.

Nikdy nikoho neviděl tak dlouho plakat. Nikdy nikoho nedržel v náručí a netišil ho svoji přítomností. Nikdy nebyl s dívkou a nepozoroval, jak roní jednu slzu za druhou.

Netušil, co má dělat. Ale instinkt mu jasně radil jedno. Neopouštět ji. Rozhodně ji nenechat samotnou.

Nevěděl, čeho jsou dívky v takovém stavu schopné, a rozhodně nic nechtěl podceňovat. A tak ji držel. Pevně ji objímal. Nechal ji vyplakat se do jeho trika, nechat vzlyky klouzat ven a mačkat mokrou látku mezi štíhlými prsty.

„Pojď. Jdeme,“ zavelel jemně, jakmile se její dech zklidnil a byl si jistý, že ta nejhorší část, už je za nimi. Koleny se odrazil od písku a vyhoupl se na nohy spolu s dívkou stále pevně objímajíc.   

Překvapeně vzhlédla. Napuchlé červené oči od pláče ji nepříjemně štípaly po zbytcích slaných kapek, jež se většina zachytila v látce ušité na míru. Nebyla schopná mluvit, ne souvisle. Snažila se poskládat si větu do hromady, ale za živého Boha, ji nemohla vyslovit na hlas. Vycházely z ní pouze útržky, které ani tak nebyly moc k srozumění. Připadala si jak tupec. Nejen, že právě zažila své jediné nervové zhroucení a ještě ke všemu před bojovníkem, která ji naháněl hrůzu, a přitom se s ním cítila v bezpečí, jako s nikým jiným, ale zároveň se už nedokázala ani pořádně vyjadřovat. S hanbou sklonila hlavu.

Konejšivě se usmál. Věděl, na co dívka myslí. Byla zmatená. Nechápala. Děkoval Louisovi, že ho donutil naučit se jeho tajné zbrani. Odezírání ze rtů. Byla to jedna z jeho nejlepších technik. Svaly a meč nejsou všechno. Vlastně jsou vám k ničemu, pokud jste uvěznění a musíte se spolehnout pouze na své tělo, které pomalu a jistě slábne. Proto musíte být neustále v pohybu, nastřežit uši a poslouchat, ale to je dost těžké, když je okolo vás hluk anebo nejste dost blízko. Musíte vytáhnout něco lepšího.

 „Cože? Já…já... nechápu…. Kam…?“ rozeznal z Emeliných bezradných rtů.

„To mi pověz ty. Jdeme mimo hradby.“

Zhluboka zalapala po dechu. „Ale…já…“ odkašlala si. „Ne-nesmím opustit tábor,“ zamračila se. Nebyla si jistá, co tím sleduje. Zkouší jí? Snaží se, aby utekla a mohli ji konečně zabít? Chce se jí pomstít?

„Nezajímají mě stupidní nařízení rady.“ Ukazováček podepřel dívčinu bradu a pár pohyby ji zvedl, zabodávajíc svůj pohled do jejího. „To já tu rozhoduju a chci vypadnout.“

Pomalu ji otočil a hlavou kývl do tmou zahalené pláže. Jak mohla být, až tak nevšímavá? Přece, pokud by za celou tu dobu, nevzala na vědomí, ani tohle, jak je možné, že stále žije? S jejími instinkty, už by měla být dávno mrtvá!   

„Neptune,“ zamumlala zaskočeně. Černý hřebec stál několik metrů od ní. V klidu se pásl na jedné ze zelených plání, které mezi pískem tu a tam vykoukly. Bylo vážně divné, jak se příroda poslední dobou chovala. Matka příroda se nejspíš musela zbláznit, jinak nebylo možné vysvětlení, kde se v písku brala tráva, když nespadla za poslední léta ani kapka.

„Pojď!“

Nemusela se nechat pobízet dvakrát. S bojovníkem za zády se vyšplhala do koňského hřbetu a po dlouhých týdnech, konečně opustila zdi tábora, bez toho, aniž by musela utíkat.